Když budeme své školou povinné děti hlídat příští pondělí doma, protože jejich učitelé a další pracovníci ve školství jdou do stávky, je to příležitost se zamyslet nad tím, jak jsme se do této šílené situace vlastně koncem roku 2023 dostali. A jak z ní ven.
Poslední týdny jsme si četli snad každý den nepříjemné titulky – hospodářský model České republiky je zastaralý, země je lapena v průměrnosti, nacházíme se v „pasti středního příjmu“, doba poklesu průměrné reálné mzdy je nejdelší v historii ČR. Je jasné, že budoucnost Česka určitě není v průmyslu typu výroby pneumatik ani v těžbě lithia „za dva tisíce miliard našich peněz“. Jediné bohatství, které v Česku je, jsou sami Češi a do budoucna naše děti.
Bohužel stát se rozhodl, že jim vzdělání zrovna neulehčí. Důvodem, proč jde většina školských pracovníků v pondělí stávkovat, nejsou tolik peníze pro učitele (i když tady máme také co dohánět), ale peníze na kvalitu, tedy investice do lepší výuky. Vláda se totiž rozhodla ušetřit na dětech poměrně lišácky. Nesáhla na platy pedagogů, ale místo toho chce zkrouhnout takzvaný „PHmax“, tedy maximální počet hodin, které financuje ze státního rozpočtu. Ten se počítá pro každou školu podle rámcového vzdělávacího programu a zohledňuje počet tříd a žáků v nich. Jeho snížení znamená snížení počtu hodin výuky, které stát školám zaplatí. Výsledkem je, že školy, které se snaží studentům poskytnout více seminářů, více dělených hodin na cizí jazyky a více menších skupin dětí – tedy lépe a kvalitněji vzdělávat – budou potrestány tím, že dostanou méně peněz. Výsledkem bude rušení dělených hodin, případně sebrání odměn učitelům, protože na ně nebudou peníze.
Další kapitolou jsou podpůrné pozice, primárně asistenti pedagogů, které chce stát omezit určitým počtem na jednu školu. Pokud se někde narodí víc dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a bylo by záhodno mít ve škole víc asistentů, smůla. Plán vlády je, že je škola nebude moci nabrat.
Důsledkem bude nižší kvalita školství v době, kdy potřebujeme kvalitu vyšší. A pochopitelně neřešení ostudného stavu platů pozic, jako jsou kuchařky, hospodářky a podobně, který je tristní dlouhodobě.
Je namístě se ptát, k čemu je vlastně vládní prohlášení, když pak exekutiva dělá přesný opak. Stačí se do něj začíst: „Garantujeme kvalitní platové ohodnocení učitelů a udržíme jejich platy na úrovni 130 procent průměrné hrubé měsíční mzdy.“ Což je pěkné, ale jde o průměrnou mzdu přede dvěma roky. Nebo: „Zajistíme vyšší platy pro ostatní pedagogické a nepedagogické pracovníky a garantujeme jejich navyšování podle růstu průměrné mzdy v ČR.“ To se samozřejmě neděje. „Důležitým úkolem koaliční vlády je získat pro školství více finančních prostředků tak, aby veřejné výdaje na vzdělávání a školské služby odpovídaly v poměru k HDP alespoň úrovni průměru zemí OECD“ (jsme samozřejmě pod průměrem OECD). „Podpoříme učitele v individualizaci výuky“ – jak jsme si řekli, snížení „PHmax“ jde přímo proti tomu.
Čí je to vina? Politicky samozřejmě ministra školství, který není schopen při vyjednávání o penězích ubít ministra financí argumenty a ukázat mu příslušná ustanovení z programového prohlášení a překonat účetní škrtací pohled na výdaje státu, který mají v Letenské ulici nastavený jako standard. A je mimořádně překvapující, že Starostové, druhý největší koaliční poslanecký klub ve sněmovně, nebyl schopný se postavit proti poměrně brutálnímu osekání peněz, jímž stát omezil jejich ministra. To je politická chyba a neuvěřitelná demonstrace slabosti, na niž bohužel doplatí děti. Je to i paradox – strany, které se pyšní tím, že mají vzdělanější voliče, na vzdělání kašlou. Za předchozí vlády tehdejší ministr Robert Plaga neměl politické krytí fakticky žádné, ale vždycky dokázal přesvědčit Andreje Babiše i Alenu Schillerovou, že růst financí pro školství je důležitý, i když hnutí podle průzkumů voliče nepřinášel.
Když jsem se zeptal Karla Garguláka, odborníka na vzdělávací politiku z organizace PAQ Research, proč to v zemích s daleko lepší kvalitou vzdělávání, jako jsou Finsko, Estonsko nebo třeba Dánsko, kde dávají na vzdělávání významně větší podíl financí na HDP, jde lépe než u nás, odpověď byla jednoduchá. „Politická reprezentace, vrcholní úředníci nebo třeba i firmy si prostě řekli, že vzdělání je hodnota, kterou by měli rozvíjet. Výsledkem je, že v těchto zemích rodiče vědí, že pokud dají dítě do školy, budou se mu věnovat naprostí pedagogičtí profesionálové, kteří rozvíjejí talentované děti a snaží se co nejvíc pomoci těm znevýhodněným.“
Snad chystaná stávka pomůže k tomu, že k podobnému závěru dojde i naše politická reprezentace.
Autor je spolupracovník redakce
