Studentské desatero pro lepší státní rozpočet. Pravidla odpovědnosti pomáhají
Jako učitel na univerzitě mám přístup k nejlepší komoditě, kterou jako planeta máme – ke studentům. V rámci jednoho z kurzů jsme si dali za úkol sestavit desatero pro rozumné hospodaření se státním rozpočtem. Myšlenka byla jednoduchá. Pojďme vymyslet něco, co se dá snadno pochopit, měřit a ve výsledku nám pomůže nenechat se vtáhnout do dluhové spirály.
Některé body byly snadné, protože už jsou kvantifikované, popsané je máme a stačí se jimi řídit. Typickým příkladem jsou Maastrichtská kritéria týkající se dluhu, která jsme si v podobě výdajového a dluhového pravidla takzvané dluhové brzdy vepsali i do zákona o rozpočtové odpovědnosti. První dva body jsou tedy na světě: strukturální deficit by neměl převýšit jedno procento HDP a celkový dluh 55 procent HDP. Limitovat si tempo zadlužování i celkové zadlužení dává smysl a sami to už také děláme.
Dle EU to ale ve skutečnosti není o strukturálním deficitu. Členství v Evropské unii nás zavazuje mít běžný deficit pod 3,0 procenta. Takže i toto pravidlo máme. Sice ho jen letos 11 zemí EU porušuje, ale některé, včetně České republiky, jen dočasně, takže za to nemusí být sankcionovány.
Studenti si také všimli volání předsedy Národní rozpočtové rady Mojmíra Hampla proti indexacím veřejných výdajů. Máme totiž stále více položek státního rozpočtu, které spolu s inflací automaticky rostou, včetně té největší v podobě důchodů. Není to dnes ale jen o inflaci, protože jsme si navázali výdaje na obranu na dvě procenta HDP. A jak Mojmír Hampl upozorňuje, prakticky se nedá najít příklad výdaje, který by se indexoval a později odindexoval. Tohle máme napořád. A bohužel to pak způsobuje rychlejší růst výdajů než příjmů. A tedy deficity.
Jeden ze studentů zmínil „zlaté rozpočtové pravidlo“. Tím je poučka, že stát si má půjčovat pouze na investice, nikoliv na běžné výdaje. Jistě, půjčovat si na úroky z minulého dluhu už je konečná stanice, ale neměli bychom si půjčovat ani na důchody nebo na platy učitelů. Tím máme už pět pravidel.
Když jsem se zeptal, zda nás ale taková pravidla příliš nelimitují v těžkých dobách, vymysleli studenti pravidlo, které se i dnes diskutuje. Proč pravidla nepovýšit na ústavní, aby bylo obtížnější je porušit? Ústavní většina se snadno najde, pokud přijde katastrofa.
Přišla i další pravidla. Proti mimořádným výdajům najít škrty v jiných výdajích nebo mimořádné příjmy. Asi to nutně nemusí být windfall tax, ale studenty k této myšlence inspirovala. Zajímavá byla zmínka, ať jsou veřejné rozpočty co nejtransparentnější. Není to jen o obsahu, ale i o formě.
Nejvíce mě překvapilo, kolikrát studenti zmínili, že by pravidlem měl být vyrovnaný rozpočet. Po upozornění, že nelze mít vyrovnaný rozpočet a zároveň si limitovat zadlužení na tři procenta HDP, nakonec studenti kolektivně vymysleli, že by snahy měly vést v dobrých letech k přebytkovému rozpočtu a deficitnímu v letech špatných. Deváté pravidlo bylo na světě.
Abychom ukončili desatero, padla celá řada dalších nápadů. Lepších i horších, včetně participace, marketingu rozpočtu, ale přišla i jedna inspirace Velkou Británií. V kontrastu s indexací výdajů bychom mohli mít některé daně, typicky ty z příjmu fyzických osob, s roční exspirací, aby je bylo nutné vždy znovu zavést. Žádná vláda se pak v budoucnu nemůže vymlouvat, protože tyto daně v konečném důsledku zavedli všichni. Ale ono to nakonec nemusí být vůbec desatero. Vědecké studie ukazují, že pravidla rozpočtové odpovědnosti pomáhají a hlavní je mít alespoň nějaká.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha
