Evropská unie se zdála jako nedotknutelný celek, který se bude dál úspěšně rozšiřovat, občané čekali rostoucí blahobyt, klid a mír. Pak přišla krize. Nikdo nečekal, jakou destrukci hodnot může v té vyspělé Evropě, v té výspě světového humanismu a bohatství, způsobit. Jaké temné proudy a staré mýty opět vyjdou na světlo. Záchrana eurobloku před ekonomickou zkázou stála Brusel biliony eur. Evropské domácnosti zchudly o šestinu. Nejtěžší břemeno naložila krize na bohaté státy eurozóny, ne na exitující Brity či rebelující střední Evropu. Ekonomika se jakž takž stabilizovala, lidé začali žít skoro jako dřív. Jenže zmizely jistoty a probudil se strach. A démon, který přinesl revoluční hlad po rozbití starých struktur, už číhal venku.
Nositelem nové revoluce netypicky nejsou mladé pokrokové síly. Jsou jím masy lidí, kteří se chtějí vrátit do přehledné doby, kdy svět byl ještě v pořádku – táta chodil do práce, máma mlela maso a černoušek byl vidět leda na obrázku sváteční čokolády. Mnozí vůdci tuto nesplnitelnou vizi slibují: barvotiskovou starou dobrou Británii, české Švýcarsko, jistotu práce, opevněné hranice.
Čtěte více:
Tomáš Prouza: EU jak ji známe končí. Ale ne kvůli brexitu
Začátek jednání o brexitu může Cameron EU oznámit i ústně
Brity rozdělené referendem je třeba opět sjednotit
Hrozí Británii rozpad? Skotsko chce další referendum o nezávislosti
Nepřítel je přece vně, mimo nás, je to Brusel, migranti, polský instalatér, cizí agenti, tradiční politické strany, demokracie.
Mladí lidé si mezitím zvykli na život bez peněz, gaučují po světě, fotí selfíčka. Radši se baví. Technologický pokrok, který jim to umožňuje, prohlubuje nepřehlednost světa těm, kteří ho nestíhají. Názory na svět se začínají štípat na dvě čím dál nesmiřitelnější poloviny.
Hrátky s ohněm, hrátky se strachem
Základy současné EU byly položeny nedlouho po druhé světové válce s cílem zjednodušit poválečnou hospodářskou obnovu a také se vzájemně kontrolovat, aby si některá z mocností zase nezačala hrát s ohněm. I válce předcházela ekonomická krize, zpochybnění demokracie a humanity, volání po individualismu, řádu, pořádku a osvíceném diktátu. A hrátky se strachem, instinkty, náboženskými symboly. Diktátorství se nakonec ukázalo jako velmi neosvícené.
Když EU dostala před čtyřmi lety Nobelovu cenu míru, působilo to nepatřičně, možná komicky. Přitom v tom bylo něco vizionářského. Smích tuhne, když vidíme, že exitující Británie se ihned vydala na cestu vlastního územního rozpadu. Probuzení tamních radikálů stejně jako separatistů v jiných zemích může být jen otázkou času. Evropský blok je společnou autoritou, která umí držet spoustu nebezpečných tendencí na uzdě. Opravdu jsme tak nevyspělí, že chceme, aby i poslední ekonomická krize skončila voláním po krvi?
