Jsou tomu dva roky, kdy Fed zahájil agresivní sérii zvedání úroků. Sazby v USA vystřelily během 16 měsíců z nulové hodnoty nad pět procent. Investoři se obávali zhoubného vlivu intenzivních monetárních restrikcí na hospodářství a finanční systém. Nervozitu umocňovala skutečnost, že si trhy v předchozí dekádě zvykly na doping v podobě neustálých infuzí likvidity. Nyní se však stáváme svědky opaku: ekonomika – zejména ta americká – se s přísnějšími měnovými podmínkami vypořádala podivuhodně dobře.
Ještě loni investory frustrovala hrozba tržní nehody. K té málem došlo, když kolaps Silicon Valley Bank ohrozil stabilitu širší skupiny regionálních amerických peněžních ústavů. Tento incident se ovšem nyní jeví jako vzdálená vzpomínka. Finanční kalamita se vyhnula i obvyklým podezřelým, tedy sektorům jako například leveraged loans (půjčky velmi zadluženým firmám). Nepřehlédnutelný je rovněž takřka superlativní stav americké ekonomiky. Recese nyní nepřipadá v úvahu, očekává se solidní hospodářský růst.
Optimisté vnímají současný vývoj jako potvrzení scénáře „neposkvrněné dezinflace“. Tedy že eliminovat rapidní tempo růstu cen lze i bez nutnosti prohlubovat ekonomickou bolest. Nicméně, je správné označovat inflaci za problém minulosti? Cenová dynamika v USA za leden a únor opět akcelerovala, což zhoršuje manévrovací pozici Fedu. Začínají se proto objevovat i názory, že měnová politika zdaleka není všemocným faktorem, jak nás učí základní hospodářská teorie.
Jedním z vysvětlení, proč nemají vyšší sazby destabilizující vliv, je skutečnost, že se restrikce naplno projeví se zpožděním 12 až 18 měsíců. Některé dozvuky přísnější politiky může ekonomika teprve pocítit. Tuto reakční dobu zřejmě prodlužují některé faktory – například rostoucí obliba hypoték s fixním úrokem. Roli nepochybně sehrála i tvorba covidových úspor. Ty zafungovaly jako určitá pojistka, díky níž zůstala kupní síla domácností robustní. Nesmíme opomíjet ani fakt, že značnou část spotřeby roztáčí bohatší domácnosti, které jsou standardně více imunní vůči ekonomickému cyklu. Jako odolná se ukazuje i korporátní sféra, a to navzdory bobtnajícímu zadlužení. Podniky totiž využily levných peněz z roku 2021 a vydaly bondy s delší splatností. Nyní tak stále nečelí nutnosti refinancovat. Pokles dluhopisových výnosů od října znamená, že se firmy sice financují dráž, náklady na cizí zdroje však již pro bezpečnější emitenty nejsou drastické.
Současný vzestup na burzách souvisí s probíhajícím dezinflačním procesem. Růst ceny aktiv ovšem může zakonzervovat inflaci na zvýšených úrovních. Správci peněz se upnuli na to, že se Fed vydá s úroky dolů. Přestože cyklus snižování zřejmě odstartuje později, směr cesty je jasný. Proto měnovou politiku upozadili a zaměřují se na ostatní faktory – v poslední době zejména na potenciál umělé inteligence. Hrozí tedy, že centrální banky budou muset udržovat přísnější politiku podstatně déle a jejich úroková politika se tak vrátí do epicentra investorské pozornosti jako bumerang.
Prozatím lze konstatovat, že ve srovnání s předpoklady je dopad vyšších sazeb na ekonomiku i finanční systém méně destruktivní. Poslední tři roky však ukázaly, že toho víme o poznání méně, než jsme se domnívali – ať už jde o inflaci, nebo účinky měnové politiky. Zaběhlé postupy nemusí platit, změní‑li se širší paradigma. Centrální bankéři tak musejí jednat flexibilněji: pokud data ukážou, že inflace přetrvává, měli by zůstat otevření možnosti úroky i nadále zvedat.
