Vláda finalizuje seznam opatření, jež mají odklonit české veřejné finance od nárazu do zdi. S fiskálními opatřeními je to přitom jednoduché: Čím nepopulárnější opatření, tím důležitější pro ozdravení fiskálu. Při debatě o konsolidaci bychom si měli přestat nalhávat, že se řešení skrývají jinde než v důchodech a zdravotnictví.
Na důchody v roce 2022 putovalo 588 miliard, včetně správy systém stál 594,7 miliardy. O letošní valorizaci důchodů se toho namluvilo dost, ale další diskuzi o posunu věku odchodu do důchodu se stejně nevyhneme. Zdravotnictví je v závěsu. Výdaje do zdravotnictví loni činily 432 miliard, odhady pro tento rok jsou zhruba kolem 471 miliard. Neustále slyšíme, že to není dost.
Ekonomika systému má totiž řadu specifik: Zaprvé, systém má vysoký počet státních pojištěnců. Konkrétně je jich 5,92 milionu. Platba 1900 korun měsíčně se přitom bude od příštího roku automaticky valorizovat. Zadruhé, systém je robustní a poskytuje kvalitní péči. Tak kvalitní, že lidé nemusejí dodržovat rady lékařů.
Miliony Čechů jsou ignoranti s vědomím, že jim tuzemské zdravotnictví velmi pravděpodobně poskytne takovou péči, která je nakonec ochrání od nejhoršího. A za tento morální hazard – tak se odborně říká přenášení vlastních nákladů na jiné – tito lidé nepřiplatí ani korunu. Zatřetí, Česko patří mezi země s nejnižším podílem privátních výdajů do zdravotní péče. Ty tvoří jen zhruba 14 procent, což je po Rumunsku a Slovensku třetí nejnižší podíl v Evropské unii.
Velkou část z toho navíc generují doplatky za léky. Začtvrté, konkurence mezi zdravotními pojišťovnami zvyšuje neproduktivní investice do marketingu a omezuje investice do prevence. Práce s kmenem pojištěnců je totiž běh na dlouhou trať. Představte si, že jako pojišťovna X investujete do zdraví pana Franty Vomáčky. Zafunguje to! Pojištění začne převyšovat náklady na Frantovu péči a pojišťovna X se raduje. Ale vtom Franta uslyší reklamu v rádiu a odejde ke konkurenci, protože mu pojišťovna Y přihodí pár stovek jako benefit na běžecké boty.
Univerzálně pak platí, že jakákoli snaha šetřit ve zdravotnictví naráží na fenomén nejednoznačné diagnózy: Většinu pacientů není možné prohlásit za stoprocentně zdravé nebo stoprocentně nemocné. Takže jsou raději došetřováni, zaléčováni nebo monitorováni. Odmítne pacient rentgen, kam jej lékař pošle? Vzepře se zdravotní pojišťovna lékaři, který předepíše léky na vysoký tlak? Samozřejmě že nikoli. O zdraví jde v první řadě a je to tak správné. Ale když se nad tím zamyslíte, systém tímto způsobem vlastně dokáže utratit nekonečně peněz.
I když výše uvedené není vyčerpávající, platí, že kdo chce zefektivňovat zdravotnictví, musí s takovými znaky systému pracovat. Jak? Odvážně! Stát by měl se svými pojištěnci efektivně komunikovat a postrkovat je k odpovědnému chování, když už za ně platí. Měl by také zvážit, nakolik je únosné, aby za neodpovědné chování jedinců platili ostatní. Stát by měl být nepochybně odvážnější v cenotvorbě – nadstandard ve zdravotnictví není sprosté slovo!
A měl by více motivovat pojišťovny k proaktivním krokům, které finanční úsek nevyhodnotí jako „Proč bych osázel pole, které možná sklidí konkurent?“ A v neposlední řadě, možná raději hned v té první, by měl lépe využívat data. Jako nadšený laik jsem se v posledním roce zúčastnil několika eventů s prezentací možností umělé inteligence v diagnostice, lokálních 5G sítí v přenosech zdravotních dat nebo v automatizaci nelékařských profesí, novinek ve světě telemedicíny… Po každém příspěvku jsem si s úžasem říkal: Proč tady tohle nemáme? Proč tu nikdo z pojišťovny nemává na řečníky penězi a smlouvou na pilotní testování? Jak dlouho potrvá, než to bude běžná praxe?
Autor je ekonom, ředitel výzkumu Centra ekonomických a tržních analýz
