Hádky, jestli se svým prudkým zvyšováním sazeb ČNB udělala dobře, nebo ne, mohou být nekonečné – a jsou z velké části bezpředmětné. Její rozhodnutí ale má své náklady. Že to zaškrtí tuzemský hospodářský růst, je jasné, protože to jde ruku v ruce s tlakem na pokles cen. Široce se také mluví třeba o dopadu na hypoteční trh, ale úroky mají mnohem zásadnější dopad prakticky do všech koutů ekonomiky. Třeba i na splatnost faktur.
Úrok je cenou peněz v čase a peníze procházejí každým trhem v ekonomice, tak že by nás nemělo překvapovat, že změna centrálně nastavovaných úrokových sazeb se dotkne prakticky všeho, co vyjadřujeme v penězích, ale samozřejmě i mnohého nepeněžního.
Těch z nás, kteří pracují denně s fakturami, se to dotkne zejména v prodloužení průměrné splatnosti. A použití budoucího času v minulé větě je možná příliš opatrné, protože ono už se to děje, jenom to nemáme dobře změřené a zčásti změřené dobře nikdy mít nebudeme. Je to v zásadě jednoduché. Když jsou úrokové sazby centrální banky nízko, tlačí to na nižší úroky i u bank. Finanční hantýrkou se dá říct, že zlevňuje provozní financování, tedy že je levnější půjčit si na provoz firmy. Typicky když se objeví skvělá zakázka, na kterou je potřeba nakoupit materiál, ale zaplaceno dostaneme až za delší dobu.
Firmy tak v době nízkých úroků více než kdy jindy zařizují provozní financování pomocí úvěrů nebo dalších finančních produktů, jako je například kontokorent. Typická firma má ale metaforicky ve vzduchu ještě další spoustu peněz, na něž by mohla do sáhnout, a to v podobě nesplacených faktur. Tam úrok nehraje roli přímo, ale nepřímo obrovskou. Když jsou totiž úroky nízké, firmy si mohou spíše dovolit nechávat si od druhých zaplatit až za dlouhou dobu, přestože samy platí brzy. Vystaví fakturu na 14 dní, ale ostatní ji platí až za tři týdny. Jinými slovy mají neustále minus mezi fakturami na jedné a druhé straně, a v konečném důsledku tak svým způsobem dotují své dodavatele.
Všem platí rychle a včas a jim všichni platí pomalu, nebo dokonce pozdě. Pokud jsou úroky nízké, pak týden rozdílu nemusí znamenat velký problém, protože si provozní financování firmy zajistí snadno úvěrem. To jim ale po zásahu ČNB významně zdražilo. Když se pak finanční ředitelé a šéfové podívají na to, kde vzít peníze na financování provozu, místo úvěru se začnou poohlížet po fakturách. Stačí jen trochu narovnat situaci mezi odběrateli a dodavateli.
Buď budou dodavatelé souhlasit s delší splatností, nebo se bude platit po splatnosti. Ve výsledku se tak protáhne splatnost jak deklarovaná na fakturách, tak skutečná doba zaplacení. Čísla o průměrné splatnosti zatím neznáme, ale více se dozvíme za pár měsíců. Jak moc se platí po splatnosti, to už je jen otázka odhadů. Že se obojí stane, je ale na nejvýš pravděpodobné a ve firmách se o tom už mluví nahlas.
Řešením může být financování fakturací v eurech, kde jsou úrokové sazby pořád na nule. Žádná výhra to ale není, protože se tím firmy vystaví kurzovému riziku. Proti tomu se dá snadno zajistit, ale stojí to peníze, takže se to nutně nemusí vyplatit, ale možnost to je.
Bohužel v odběratelsko-dodavatelském řetězci táhnou za delší konec zpravidla ty větší firmy. Ty si začnou u svých dodavatelů diktovat delší splatnost svých faktur, nebo dokonce budou platit později. Jakkoliv můžeme makroekonomicky s krokem centrální banky plně souhlasit, neměli bychom se divit, kdyby to prostřednictvím delší splatnosti faktur ublížilo našim malým a středním firmám.
Autor je hlavním ekonomem Platební instituce Roger
