Zápisník Terezy Zavadilové: Spropitné nebereme

Dýško, dyškrec, tuzér, tringelt, tedy spisovně spropité, je termín, se kterým jsou dobře obeznámeni především zaměstnanci gastroprovozoven. Praxe zaměstnávat servírky, číšníky i kuchaře za něco kolem minimální mzdy s tím, že zbytek doplatí spokojení hosté, není zdaleka jen česká. V New Yorku se některým velkým restauratérům začala tato praxe zajídat, takže vzniklo hnutí Bez dýška. Pravda, skončilo i před soudem, protože naštvaní zaměstnanci restaurací obvinili majitele z kartelové dohody a z toho, že si chtějí spropitné nechat ve vlastní kapse.

Zastánci hnutí z řad restauratérů argumentovali tím, že hosty znervózňuje, když musejí přemýšlet, kolik po snězení jídla mají personálu správně zaplatit. Navíc dýškování podle nich vytváří umělé nerovnosti v odměňování, protože lidé na place toho obvykle shrábnou více než o co se podělí s lidmi, kteří neobsluhují. Soud vyhráli restauratéři. Happy endem prý je to, že zaměstnanci restaurací zapojených do hnutí Bez dýška mají lepší peníze. Hosté ovšem zaplatí asi o dvacet procent vyšší ceny.

To v Česku máme sice registrační pokladny, které se lidem z gastrobyznysu nelíbily, ale dýšek si zatím nikdo nevšímá. Ani ten berňák. Ale abychom se neradovali předčasně – autorem zmíněného antidýškového hnutí je slavný restauratér Danny Meyer. Ten se proslavil mimo jiné tím, že ve své newyorské restauraci Union Square Café zakázal hostům kouřit už dvanáct let předtím, než to všem zakázal zákon.