Ze státu se stala obří pojišťovna s armádou a učiteli

Takzvaný mediánový volič chce to nejlepší z obou světů, tedy malý stát na straně příjmů, ale velký na straně výdajů. A to zkrátka nevychází.

Takzvaný mediánový volič chce to nejlepší z obou světů, tedy malý stát na straně příjmů, ale velký na straně výdajů. A to zkrátka nevychází. Zdroj: E15 Michael Tomeš

Náš sociální stát nás dostal do kleští, ale není to nic překvapivého. Chceme neměnnou výši daní, snižovat zadlužování, a zároveň mít kvalitní a drahé státní služby. Určitě ne každý z nás, ekonomicko-politické preference můžeme mít extrémně odlišné, ale v tom magickém zásadním voličském průměru nám to zkrátka nevychází.

Tomu průměru se říká mediánový volič a je to tajemný a smyšlený člověk s volebním právem, který má na politickém spektru vlevo i vpravo vedle sebe stejný počet zbylých voličů. Jeho preference odrážejí skutečnost, že se politice patrně příliš nevěnuje a ekonomii nerozumí. Není to ale žádná ostuda, skvěle se vyzná ve své práci a přeci nikdo z nás nerozumí všemu. Protože pracuje od rána do večera, aby uživil sebe či své děti, vidí moc dobře, jak vysoké daně včetně odvodů každý měsíc platí. Představa vyšších daní je mu cizí a je to pochopitelné.

Ví také moc dobře, že na dluh se dlouhodobě žít nedá, a nelíbí se mu, když se zadlužuje vláda. Takové, která se chce zadlužit anebo zvýšit daně, by svůj hlas ve volbách nedal. A je to legitimní požadavek. Jenže pak nelze očekávat, že stát bude poskytovat prvotřídní služby a starat se o všechna odvětví lidské činnosti.

Jistě je kde šetřit. Ale stačí to? Stát by dnes potřeboval najít alespoň 200 miliard úspor, abychom se nedostali k soustavnému zadlužování či zvyšování daní. Sociální dávky? Všechny podpory v nezaměstnanosti, zdravotně postiženým, v hmotné nouzi, pěstounům a podobně by nám daly jen polovinu tohoto čísla. A desítky tisíc domácností by skončily tragicky.

Neziskovky? To je mnohem méně než desetina požadované sumy a přišli bychom o spoustu sociálních služeb, které by musel začít dělat stát anebo by nás přišly draho jinudy. A samozřejmě fotbal, hokej nebo tenis jak ho znáte, by taky nefungoval. Spolu s tím i Český olympijský výbor nebo Horská služba. Kde brát dál? Politici nás stejně jen štvou, tak nechme celou sněmovnu, Senát, Hrad i Úřad vlády pracovat zadarmo. Pořád ještě nejsme na 200 miliardách. Ještě bychom potřebovali zrušit celá ministerstva kultury, zdravotnictví a životního prostředí. A jsme teprve na nule.

Není se čemu divit, protože to všechno stojí a padá na důchodech a na státním školství. Přidejte ještě dopravu, stát by taky měl asi mít vnitro, obranu a spravedlnost. A jsme na 70 procentech státního rozpočtu. Všechny ostatní kapitoly, všechna ministerstva, platby úroků či náklady úřadů jsou jen zlomek celého problému. Je prakticky nemožné chtít snižovat dluh, nezvyšovat daně a zároveň zachovat byť ty nejzákladnější služby. A to ani nemluvíme o tom, že bychom chtěli soudy výkonnější, učitele mladší a vzdělanější a armádu bojeschopnější.

Ze státu se stala obří pojišťovna s armádou, policisty, soudci a učiteli. A většina z nás to tak má patrně ráda. Rozumím, že tyto řádky nemíří na ty, kteří chtějí vyšší daně, ani na ty, kteří by okamžitě zrušili povinnou školní docházku a zprivatizovali školství. Obě skupiny mají ale jedno společné, a to je určitý realismus co se veřejných financí týče. První skupina věří v kvalitní státní služby a chce vyšší daně. Druhá by ráda stát odstrčila z cesty a nebála by se ze dne na den ostře říznout i do těch nejzákladnějších služeb. To je fér. Bohužel ale mediánový volič chce to nejlepší z obou světů, tedy malý stát na straně příjmů, ale velký na straně výdajů. A to zkrátka nevychází. Levice se nesmí bát dát do programu vyšší daně a pravice privatizaci. Neodchytí si ale pak mediánového voliče populista? Jsme skutečně v kleštích.

Autor je hlavní ekonom Platební instituce Roger