Dlouhé roky se centrální banky mohly stavět na hlavu, ale inflačního cíle se jim dosahovat nedařilo. Musely přijít covid a rekordní stimuly, aby se situace změnila. Objemy nové likvidity jsou mnohonásobné ve srovnání se situací po globální finanční krizi. A vlády utrácejí o sto šest. Je to ale potřeba? Růst globální ekonomiky nabírá na obrátkách. Na rozdíl od situace před deseti lety však začala vystrkovat růžky inflace.
V USA je spotřebitelská inflace nejvyšší od roku 2009 a na straně producentů roste meziročně dokonce nejvíce v historii. Přírůstek spotřebitelských cen se vydal mimo toleranční pásmo také v Česku (3,1 procenta za duben), i když naše země je zatím částečně chráněna sílící korunou. Inflační očekávání rostou.
Důvěra v americký Fed a představitele dalších centrálních bank, kteří už měsíce opakují, že inflační tlaky jsou pouze přechodnou záležitostí, není vysoká. Investoři i obyčejní smrtelníci prorokují cenový růst, který už například ve stavebnictví řádně míchá kartami.
Hraje se o hodně. Nikdo nechce vidět klesat kupní sílu svých úspor. Zdánlivě snadné řešení, tedy nemít úspory, není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Příjmy domácností jsou na vzestupu a hrubé úspory loni podle dat ČSÚ vzrostly o rekordních 217,1 miliardy korun.
Do popředí se tak dostávají vhodné investice. Proto akcie, komodity i ceny nemovitostí rostou do nebes. Inflační očekávání se ale také brzy promítnou do požadavků zaměstnanců na vyšší platy. Inflační psychologie se postupně uhnizďuje v myslích lidí a bude velmi obtížné se jí zbavit.
Pokud se centrálním bankéřům nepodaří veřejnost přesvědčit, že zvýšení inflace je pouze dočasné, a lidé začnou bláznit, proroctví o vyšší inflaci se samo naplní. A poroste i to, co se zdálo, že už výš nepůjde.
Autor je analytik společnosti XTB.
