Jaký bude další vývoj krátkodobých úrokových sazeb, jako je třeba tříměsíční pribor – tedy sazba, za kterou jsou banky ochotny půjčit určitou korunovou částku na tři měsíce svým konkurentkám? Makroekonomové a obchodníci na finančních trzích to vidí výrazně odlišně.
Pro nejbližších několik málo let se výhledy mohou lišit ze vcelku pochopitelných důvodů. Každý z nás může mít jinou představu o faktorech, které jsou a budou pro vývoj úrokových sazeb zásadní: jak tvrdé budou dopady podzimní vlny pandemie, zda oslabí požadavky na ekologičnost automobilové produkce a podobně.
V delším horizontu, řekněme pěti- nebo desetiletém, by už ale dopad všech těchto dnes aspoň tušených šoků měl odeznít. Představa o průměru krátkodobých sazeb v průběhu takto dlouhého období by tudíž měla vycházet především z předpokladů dlouhodobě platných parametrů dané ekonomiky. Konkrétně jde o dva: o reálnou úrokovou sazbu a o inflaci (nominální úroková sazba je totiž právě součtem reálné sazby a inflace).
Aktuální tržní výhled krátkodobých sazeb na příštích deset let můžeme vyčíst z nyní platné desetileté mezibankovní sazby. Pokud od ní totiž odečteme určitou rizikovou prémii (přece jen jde o docela vzdálenou budoucnost), zbude nám průměr výhledu krátkodobých sazeb na oněch nejbližších deset let; tedy pokud se tento trh drží standardní investiční logiky.
Česká desetiletá sazba ovšem v posledních měsících klesla výrazně pod jedno procento. Obchodníci na mezibankovním trhu tedy pracují se zápornou rizikovou prémií nebo předpokládají, že inflace bude během příštích deseti let zřetelně pod cílem ČNB nebo že reálná úroková sazba (coby odměna věřiteli za odklad jeho spotřeby) bude po tuto dobu zřetelně záporná.
Většině makroekonomů se ale ani jedna z těchto hypotéz nezdá. Pak už ovšem zbývá jen pochybnost o logičnosti fungování tohoto trhu.
Autor je ekonom České spořitelny
