Po dlouhé době přišel z české ekonomiky tak silný impulz, že dokázal po několik dnů pořádně zatřást i vývojem mezinárodních kapitálových trhů a dostat se na stránky nejprestižnějších světových titulů jako Financial Times. Kurzy bankovních akcií vykázaly prudké poklesy, rakouská Erste Bank utrpěla na domácím trhu za den ztrátu 3,1 procenta, belgická KBC 1,2 procenta. Na českém parketu trpěla Komerční banka, majoritně vlastněná francouzskou Société Générale, když klesla o 1,4 procenta.
Impulzem byl rodící se vládní návrh vzniku „státního rozvojového fondu“, do něhož banky přispějí částí prostředků, které dnes odvádějí jako dividendy svým matkám v zahraničí. Je důležité přemýšlet nad racionálností divoké tržní reakce.
Kapitálové trhy prozatím nápad vyhodnotily jako hrozbu, která se může dále šířit teritoriem. Obava plyne především z toho, že návrh zašel příliš daleko. Na druhé straně jde jen o reakci na ještě „primitivnější“ nápad, totiž zavedení sektorové bankovní daně.
A jsme u druhého problému: proč je toto opatření navrhováno pouze pro banky? ČNB v mezičase vyčíslila, že loni banky odvedly na dividendách do zahraničí 37 miliard korun. Ale deficit bilance výnosů, tedy celkový „odtok“ dividend, u nás činí asi 300 miliard. Je tedy zcela férové, aby to banky, představující nějakých 12 procent tohoto problému, odskákaly za všechny ostatní?
A je zde ještě jeden úhel pohledu, který okamžité reakce kapitálových trhů nezohlednily. Vládní návrh představuje možný zárodek průlomového konsenzu ohledně propojení soukromých a veřejných finančních zdrojů při financování strategicky významných investic veřejného charakteru. Jde o pokus, který má zatím málokde obdoby, tudíž jej lze těžko s něčím srovnávat. Tento model nicméně může znamenat životaschopnou rozvojovou alternativu přijatelnou i pro kapitálové trhy. Prozatím na něj ovšem s velkou důvěrou nehledí.
