Skoro vše, co Barroso ve zprávě o stavu unie řekl, je špatně. Zavedení daně z finančních transakcí je pro Británii či Česko tím, čím je červený hadr pro býka. Zadními vrátky a pod rouškou finanční krize by se totiž dostala do rukou Bruselu fakticky první celoevropská přímá daň. Ještě horší je ale naivní vyběhnutí na protibankovní barikádu daleko před zbytkem světa. Unie bude sobeckými obchodníky po zásluze odstřelena. Ti své transakce převedou z Evropy do New Yorku či Singapuru.
Zatímco evropská verze Tobinovy daně je ale jen dílčím pomatením mysli, tradiční bruselský tlak na řešení problémů větší integrací může mít nyní dalekosáhlé negativní důsledky.
Barroso požaduje vedle monetární unie nově i unii fiskální. Tato tradiční, takzvaná neofunkcionalistická logika integrace vlastně vidí současnou krizi jen jako nepříjemné, leč nevyhnutelné stadium. Od společných tarifů a cel k jednotnému trhu, pak monetární unii a nyní logicky k unii fiskální. Toto přetékání Bruselu přes národní kompetence se ale už minimálně jednou vymstilo, když se po integračním úspěchu padesátých let Francie a další země vzepřely federalistickému apetitu.
Nyní se může opakovat totéž. Škrty, privatizaci a zvyšování daní v bankrotujících státech samozřejmě může začít řešit speciální eurokomisař v roli zastupujícího bruselského protektora, úroky z dluhů zřejmě může srazit Barrosem navrhovaný společný „dluhopis stability“.
Ale nevyvolá to nakonec podobný odpor jako v šedesátých letech, kdy se evropská integrace prakticky zastavila? Chtějí v takové Barrosově Evropské unii nadále platit eurem třeba Němci, Nizozemci či Slováci? Barroso promarnil příležitost nabídnout konsenzus nejen věřitelům a dlužníkům v eurozóně, ale i ostatním členům EU, kteří mají oprávněný pocit, že se ocitají na druhé koleji. Vedle zpřísnění bruselského dozoru nad rozpočty dlužníků, které by v eurozóně mělo vést až k případné ztrátě fiskální suverenity, je přece nutné konečně jasně stanovit průběh národní insolvence, bankrotu a v neposlední řadě závazky plynoucí z odchodu z eurozóny.
Místo toho ale Barroso jen bezhlavě ordinuje další federalizaci a koleduje si o politický epitaf: Muž, jenž chtěl Evropu spojit tak moc, až se mu rozpadla pod rukama.
Čtete rádi E15.cz? Dejte nám hlas ve finále ankety českého internetu v kategorii zpravodajství.
