Dominik Stroukal: Inflace jako rozbuška nerovnosti

Bankovky

Bankovky Zdroj: E15 Michaela Szkanderová

Postupně narůstající inflace v Česku vzbuzuje obavy, jestli lidem po pár příštích letech v peněženkách vůbec něco zůstane a co za to půjde koupit. Obavy jsou namístě, zejména pokud jde o chudší část společnosti.

Inflace má celou řadu nákladů, ale o jednom z nich se mluví jen málo. O vlivu inflace na nerovnost sice ekonomové vědí a píšou o něm odborné články, zpráv se však najde jen několik. Je to přirozeným důsledkem toho, že inflace byla od roku 2009 relativně nízká, jeden čas dokonce tak nízká, že ČNB musela přikročit ke kurzovému závazku a cíleně oslabovat korunu. Teprve o deset let později se začal řešit významný růst inflace.

Když naposledy stoupaly ceny opravdu svižně, byl dopad na nejchudší domácnosti oproti průměru citelně vyšší. V roce 2008 dosahovala inflace 6,7 procenta, ale nejchudší desetina domácností zažila její vzestup dokonce o 8,5 procenta. To je o čtvrtinu vyšší růst, než který svítil na obrazovkách v televizi.

Video placeholde
Hrozba inflace je jedním z makroekonomických důsledků pandemie koronaviru. • František Kára

Nerovnost ale existuje také u nízké inflace. Pavel Hait a Petr Jánský před lety spočítali, že mezi roky 1995 a 2010 zažily nejchudší domácnosti inflaci o 0,6 procentního bodu vyšší než průměrná domácnost. V některých letech byl však rozdíl ještě citelnější. Například v roce 2005 byla průměrná inflace na 1,6 procenta, tedy pod cílem České národní banky, která se snaží dosáhnout dvouprocentního růstu cen, kdežto nejchudší domácnosti zažily vzestup cen o 2,3 procenta.

Jinými slovy u nejchudších domácností by ČNB pravděpodobně zasahovala růstem úrokových sazeb, zatímco kvůli průměrné inflaci se sazby třikrát po sobě snížily, aby se inflace podpořila. Celé to navíc podtrhuje takzvaná pocitová inflace. Ceny se zvyšují rychleji v kategoriích, kde nakupujeme velmi často a pravidelně, typicky u potravin či bydlení. Když si jednou za čas chudší domácnost koupí elektroniku, kde ceny klesají či rostou pomalu, tolik to nepocítí.

Nebude asi příliš kontroverzní se i bez empirického důkazu domnívat, že jsou to spíše chudší domácnosti, které se na ceny koukají a počítají. Bohatší dávají z regálů zboží do nákupních košíků bez většího zkoumání ceny. Jinými slovy bohaté růst cen tolik nebolí ze dvou důvodů – jednou kvůli tomu, že na ně opravdu dopadá méně, a podruhé proto že to nemusejí tolik řešit.

Inflace tak vytváří nerovnost hned třikrát. Zaprvé bere z úspor a fixních příjmů více chudým než bohatým. Zadruhé rozevírá i generační nůžky, protože více dopadá na důchodce než na pracující či mladé. Děda s babičkou si budou stěžovat na drahotu v potravinách, kdežto mladým právě zlevnila elektronika a cestování. Zatřetí bohatším rostou rychleji příjmy. Chudší jsou spíše na fixních mzdách, kde mají jen málo možností, jak si vyjednat jejich růst. Bohatší naopak profitují z nafukování investic. Jsou to oni, kdo mají akcie a investují do drahých kovů či do nemovitostí. Tam se nové peníze točí více a rychleji. Zatímco se tedy snažíme nafouknout ceny o dvě procenta ročně, ženeme investice vzhůru několikanásobně rychleji.

Umělé zvyšování cen vytváří globální kasino pro bohaté a zdražuje život chudým. Finální účet pak nemá jen ekonomické položky, ale stojí i zvýšené politické napětí a pochopitelné volání po populistických krocích, které by situaci napravily.