Když si ráno zapálíte cigaretu, odvezete děti do školy, dáte si k obědu malé pivo a večer si po dobře odvedené práci zapálíte doutník, nalijete sklenku červeného vína a ochutnáte moravskou slivovici, potkali jste se na své cestě dnem se šesti druhy zboží s vysokými společenskými náklady, ale jen s pěti spotřebními daněmi. Tabák v cigaretě i doutníku, nafta v autě, pivo i slivovice jsou zatíženy spotřební daní. Víno není.
Příběh by byl ještě o trochu zajímavější, pokud byste večer ochutnali sklenku šumivého vína a sklenku červeného. Rázem by v něm byla jedna spotřební daň navíc. Stručně řečeno, spotřební daně mají z nějakého záhadného důvodu výjimku u tichého vína, tedy u vína, které nešumí. Proč tomu tak je, nikdo moc dobře neví. Dávno už neplatí, že by daň z vína nikdo neměl. V EU ji má zavedenou polovina zemí včetně takové vinařské velmoci, jako je Francie. Neplatí ani, že by pobila malé vinaře.
Už dnes zákon dělí vinaře na malé, kteří daň odvádět nemusejí, a na větší, kteří ano, akorát je nulová. Vinaři se spotřební dani rádi brání tím, že by to malí nepřežili, což je pravděpodobné, ale zákon na to pamatuje u minipivovarů, které mají sníženou sazbu, i u domácího pálení. Není důvod nemít dvě skupiny i u vína. Respektive jeden důvod by byl – zakazuje nám to Evropská unie. Ta nám neumožňuje mít u vína dvě sazby podle velikosti vinařů, ale nezakazuje nám omezit spotřební daň jen na ty velké a těm nechat jednu sazbu. Malí vinaři by vůbec subjektem daně nebyli.
Není to hned nutné chápat jako volání po vyšších daních. Autor těchto řádků má rád daně tak nízké, že je občas (a možná po právu) označován za utopistu. V tržní ekonomice je ale nutné složitě obhajovat jakoukoliv výjimku. A u tichého vína se tyto argumenty hroutí. Speciálně v situaci, kdy šumivé víno dani podléhá. Nikdo ani příliš neví, proč takový systém máme. Pravděpodobně ho jen kopírujeme z historie a kdysi jsme ho zkopírovali ze zahraničí. Je to ale silný důvod pro znevýhodňování ostatních druhů alkoholu a ponechání výjimky u tichého vína?
Ministerstvo financí několikrát své důvody uvedlo. Naposledy mluvilo o nákladech pro malé vinaře, což by elegantně řešilo výše uvedené zdanění pouze od určitého vyrobeného objemu. Mluvilo o krajinotvorném aspektu vinic, k čemuž ale máme Vinařský fond. Mluvilo o tom, že zvýšení daně nad nulu by pro stát znamenalo nutnost změnit i některé navazující výjimky. To je pravda. A mluvilo o tom, že u nás víno vyrábíme dráž než v některých jiných zemích. Což ale platí i pro lihoviny a pivo. A ostatně prakticky u všech českých výrobků najdeme zemi, která vyrábí levněji. Samozřejmě je důležité zdůraznit, že spotřební dani podléhá u nás i víno z dovozu.
V závislosti na výši daně se bavíme řádově o jednotkách miliard korun příjmů do státního rozpočtu. Není to málo, ale náš rozpočet to nezachrání. Cílem spotřebních daní však nejsou jen příjmy státu. Daní se zboží s vysokými společenskými náklady. Ty u alkoholu tvoří zhruba 60 miliard korun ročně. Pokud se vláda rozhodne, že tyto náklady nepovažuje za zásadní, je to její svaté právo. Proč ale šumivé víno za společensky nákladné považuje a daní ho, zatímco tiché víno ne? Postavení vína je zvláštní. Podnikatelé si od základu daně mohou odečíst jako dar lahev vína, ale ne lahev českého ležáku či moravské pálenky. Jak se do zákona takové zvýhodnění dostalo? Odkud se bere výsadní postavení tichého vína? Klidně ať ho má, ale měli bychom vědět proč.
