Obecně platí, že laťka veřejné prezentace česko-čínských vztahů, jejíž polohu určuje primárně prezident Miloš Zeman, není nastavena úplně vysoko. Přesto se sluší ocenit, že ji premiér Andrej Babiš během zahájení chorvatského summitu 16 zemí střední a východní Evropy s Čínou dokázal překročit.
Po jednání s premiérem Li Kche-čchiangem ve čtvrtek večer celkem realisticky prohlásil, že jestli někdo skutečně vydělává na vychvalovaných intenzivních českých vztazích s Čínou, je to hlavně Čína, jejíž dovoz k nám roste řádově vyšším tempem než český export do říše středu. A to přes mnohé vzájemné, mnohdy dost pompézní, návštěvy a přes všechno ujišťování o oboustranné výhodnosti spolupráce. Pregnantně shrnul Babišovo vyjádření expremiér Mirek Topolánek na Twitteru: „Moc vejletů, málo kšeftu.“
I toto pojetí česko-čínských vztahů je ve srovnání s tím prezidentským docela osvěžující. Jistě by se k Pekingu dalo přistupovat přísněji a s jinými prioritami. Na druhé straně apely na lidská práva nebo objímání s Dalajlámou by Babišovi stejně nikdo nevěřil. Přístup dejme tomu byznysově pragmatický je od premiéra mnohem věrohodnější.
Celkový dojem samozřejmě poněkud kazí nedávné čínsko-tchajwanské extempore ministryně Novákové, které bylo zcela v souladu se zemanovskou představou o zahraniční politice. Také je možné, že Babiš lehce přiostřil, jen aby si úplně nerozházel vztahy se západoevropskými lídry, kteří na iniciativu 16+1 hledí dost nevraživě jako na čínskou snahu rozklížit EU.
Ale nešť. Tristní situace čínských investic v Česku a hromady přefouknutých a nikdy nenaplněných očekávání jsou samy o sobě dostatečnými důvody, proč si česko-čínské vztahy zaslouží kritický přístup, jehož se ve vysokých politických kruzích zoufale nedostává. Jistě by se našly i další od strategických rizik schovaných za čínskými měšci přes zmizení Zemanova poradce až po zmiňované lidskoprávní otázky. Třeba na ně dojde ještě někdy příště. Ale spíš ne.
