Prezidentův souhlas s nástupem Lubomíra Zaorálka na ministerstvo kultury jen potvrdil to, co bylo patrné od samého začátku. Miloši Zemanovi čerta starého záleží na tom, kdo se bude z ministerské pozice starat o prospěch českého kulturního života. Technicky vzato nemá exministr zahraničí o nic větší předpoklady k řízení rezortu než Michal Šmarda, nepočítáme-li jeho krátké předlistopadové angažmá v Československé televizi.
Zaorálek je jistě o mnoho zkušenějším politikem na celostátní úrovni, nikdy ale nepůsobil ve vedení žádné kulturní instituce, kulturou se nezabýval ani ve vládních, ani v opozičních politických funkcích.
Připomeňme Zemanovu argumentaci proti Šmardovi: „Prezident republiky Miloš Zeman konstatoval, že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“
Úplně stejnou argumentaci by bylo možné použít proti Zaorálkovi. To ovšem jedině v případě, že by prezidentovi o osobu ministra kultury skutečně šlo. Zaorálek jistě není ani tím, koho by si Zeman na ministerstvo vybral, kdyby mohl - to by se patrně volilo někde mezi Vítězslavem Jandákem a Františkem Ringo Čechem. Ale znovu - o to nešlo.
Šlo o to, aby byla zvykově stvrzena mimoústavní pravomoc prezidenta odmítat navržené
kandidáty. Šlo o to, aby se odteď pokaždé každý premiér, až bude navrhovat jakéhokoli
ministra, musel vážně zabývat otázkou, zda jeho nominace projde ad hoc a zcela neprůhledně určovanými kádrovými kritérii Pražského hradu.
Šlo o to rozšířit prezidentskou pravomoc tam, kde s ní ústava nepočítá. O to šlo a to se povedlo. Mise splněna.
