Jakub Horák: Jednou jsme experti na epidemii, pak na homosexuály. Naštvanost teče

Eccentric club, Jakub Horák

Eccentric club, Jakub Horák Zdroj: E15 Michael Tomeš

Mám obavu, že většina problémů, které v médiích a na sítích tak řešíme, nejsou skutečné problémy. Existuje jen určitý rezervoár naštvanosti, která nemá kam vytéct. Pak se objeví spor – třeba o tom, zda má sexuální menšina právo na svatbu. Na počátku se v něm angažuje pár těch, které ta otázka skutečně dlouhodobě zajímala, ale okamžitě se přidají další, kterým to do té doby bylo víceméně jedno, jen cítí příležitost dostat se do médií.

Lidé, kteří se chtějí dostat do médií, sledují svoje vlastní cíle – většinou to je místo na politické kandidátce některé strany nebo hnutí, nabízející relativně výnosnou pozici v nějakém zastupitelském sboru, v parlamentu nebo na městě či v obci, kde vedle pravidelného příjmu je možno i zobchodovat svůj hlas. Může to ale klidně být i akademický senát nebo nějaký jiný volený orgán, například rada pro kontrolu televizního vysílání.

Za tímto účelem potřebují získat hlasy voličů a to se nedá udělat jinak, než že o vás bude slyšet. Média to o nich pochopitelně vědí, ale ta zas řeší svoji agendu, kterou je maximální čtenost. V dřívějších dobách si deník či časopis snažily vytvořit vlastní tvář. Jen díky tomu po nich někdo sáhl v trafice a vybral si je mezi záplavou dalších tiskovin.

Dnes se však články a názory šíří převážně elektronicky. Většině lidí je jedno, které vydavatelství článek vyprodukovalo, podstatné je, aby sliboval pořádné vzrůšo a jen tehdy na něj kliknou. A tak i seriózní server nebo televize přinesou během měsíce rozhovor s pěti lidmi na téma covidové pandemie a z těch pěti ji dva zcela popírají, dva ji líčí v nejčernějších barvách a jeden se snaží realisticky popsat obojí – a toho posledního už příště nepozvou, protože ten je málo kontroverzní, a tak ho málo sdíleli lidé.

Tedy, lidé… V on-line branži se jim už neříká „lidé“, ale „uživatelé“, stejně jako v žargonu politických stran už také nejsou „lidé“, pouze „voliči“. Přejmenování totiž účinně vyřeší možné morální dilema! Co by se vám příčilo předložit lidem, klidně naservírujete voličům. Ti jsou tu od toho, aby volili, tak ať raději volí vás než někoho jiného, že. A když uživatelé rádi klikají na rozhořčené články, tak jim je dáme.

Tak tedy vznikají problémy, které zdánlivě hýbou světem, a masa čtenářů se každých čtrnáct dnů proměňuje z expertů na epidemie na experty ohledně homosexuality a pak zas na něco dalšího a celé to plní jediný účel – aby ta naštvanost měla alespoň na chvíli kam vytéct. Buď si to uvědomme pokaždé, když zase budeme na něco rozhořčeně reagovat. Anebo to celé přijměme jako postmoderní hru.