Pravděpodobnost, že se mění klima a že to způsobila lidská aktivita, je vysoká. Nepochybné je to, že aktivity zpomalující globální klimatickou změnu mají až na výjimky i lokální pozitivní účinky. Tyto části diskuze již proto poutají menší pozornost než návrhy na řešení klimatické změny.
V posledním roce se k této otázce vyjádřily dvě autority: jeden z nejbohatších lidí světa Bill Gates a jeden z nejslavnějších přírodovědců a legenda přírodopisných seriálů David Attenborough. Oba uchopili problém klimatické změny komplexně a s důrazem na rok 2050 jako milník, do kterého je třeba otočit pomyslným kormidlem.
Bill Gates se do věci pustil se zápalem člověka, který své inženýrské řešení už jednou úspěšně prosadil po celém světě. Jako cíl stanovil snížení lidskou aktivitou vyvolaných emisí „CO2 ekvivalentu“ z 51 miliard tun ročně na nulu do roku 2050. Gates rozděluje všechny emise do pěti oblastí: výroba věcí, výroba elektřiny, zemědělství, doprava, topení či chlazení. V každé oblasti sumarizuje dostupné technologie a vyčísluje dodatečný náklad pro koncového spotřebitele u bezemisních technologií ve srovnání s těmi emisními, takzvané „zelené prémie“.
Volá po hromadném rozšíření nyní dostupných technologií (větrné turbíny, solární panely, tepelná čerpadla) a po přechodu dopravy a teplárenství včetně klimatizací na elektřinu. Tím Gates nebezpečně zvyšuje sázku na vývoj technologií, které mají do budoucna zajistit více elektřiny než dnes, a to bez emisí. Své naděje vkládá do nových generací jaderných technologií, ať už jaderného štěpení, nebo jaderné fúze. Gates ale nemluví naprázdno, sám do jaderných technologií masivně investuje.
Attenborough se stejným zápalem a autenticitou reflektuje pohledem přírodovědce i svou velkou osobní uhlíkovou stopu. Konstatuje konec období rajské zahrady klimatického ekvilibria, rajské zahrady evoluce, holocénu a přechod do období antropocénu. Pokud toto období bude pokračovat se současnými trendy, okolo roku 2100 bude život lidského druhu v současném měřítku na této planetě neudržitelný. I to lze označit za alarmismus, ale popis postupných změn v dalších osmdesáti letech nepůsobí nijak zbrkle.
Ve většině nástrojů se oba pánové shodují. Obnovitelné zdroje, odchod od uhlí, využití jaderných technologií, omezení plýtání jídlem, snížení konzumace masa, zejména hovězího. Attenborough ale klade důraz i na jiný prvek, biodiverzitu jako hodnotu samu o sobě a současně nástroj pro zlepšení uhlíkové bilance na planetě. Příklady z oceánu i ze souše ukazují, že ekosystémy s vyšší biodiverzitou jsou nejen odolnější a stabilnější, ale dokážou i více zadržovat uhlík a pohlcovat ho. Naopak hroutící se ekosystémy a vymírání druhů přinášejí uvolňování uhlíku a kaskádu ekologických katastrof, které povedou ke katastrofě globální.
Oba pánové žel bohu nepřinášejí recept, jak technologicky a vědecky dostupná řešení prosadit ekonomicky, jak lidi přinutit nebo motivovat, aby své chování změnili. Oba spoléhají na to, že řešení vznikne politicky. Bez politiků to nepůjde, ale bez trhu také ne. Pro začátek je třeba najít jeden společný jazyk, jednu společnou měnu a tou měnou by dle mého názoru měl být uhlík. Nejen ve formě povolenek, ale i regulérního platidla.
Autor je zakladatel Amper Holdingu
