Dosavadní šéf dozorčí rady Martin Říman před časem v rozhovoru pro E15 výstižně poznamenal, že je zázrak, když státní firma funguje tak kvalitně. Možná přeháněl. Ať už ale Roman čelil jakékoli kritice, jeho pověst schopného manažera nikdo zpochybnit nedokázal.
Co ale bude teď, po Romanově odchodu? Jedinou jistou věcí je paradoxně to, že budoucí fungování ČEZ je velkou nejistotou. A to v době, kdy má tuzemská energetická jednička realizovat nejnáročnější úkol své historie – dostavět další dva bloky Temelína navzdory odporu Německa. Zároveň bude muset ČEZ vést válku s uhlobarony o cenu jejich suroviny.
Martin Roman má sice pověst muže, který dokázal vycházet prakticky se všemi významnými politiky, ale zároveň byl jako silná osobnost štítem proti různým politickým, často protichůdným tlakům. Pokud by se teď měl ČEZ stát jednou z trafik, o něž se povedou pověstné šarvátky českých politických stran, potěš nás pánbůh.
Odpověď na otázku, zda je problém v samotném modelu státem ovládané megafirmy, není jednoznačná. Někdejší ministr průmyslu, „atomový dědek“ Miroslav Grégr, může být i díky pohledu na již postavené bloky Temelína spokojen, že se výrazně podílel na vybudování silného „superčezu“.
Také z hlediska energetické bezpečnosti není špatné, když v Česku máme „šampiona“, který dokáže komoditu zvanou elektřina i vyvážet. Kritici uvádějí, že ČEZ má české výrobní náklady, a přitom prodává elektřinu za německé ceny. Ale zakotvení firmy v širším tržním prostředí díky propojení tuzemského trhu s německým spíše přispívá k tomu, aby ČEZ fungoval jako moderní firma. Stejně tak je příznivým faktorem to, že management firmy musí brát ohled i na minoritní spoluvlastníky, kteří si mohou na burze nakoupit akcie.
Dobře, ale navzdory tomu všemu – kdo by si dnes vsadil na to, že čeští politici dokážou dlouhodobě do čela firmy dosazovat skutečně schopná vedení? Podléhat panice nemá smysl, o skutečné privatizaci ČEZ dnes stejně reálně nikdo neuvažuje. Varianty jsou dvě – buď se tato relativně schopná firma udrží, nebo časem přijde její rozvrat a krach veškerých ambiciózních plánů. Snad se naše skepse vůči fungování české politiky, a potažmo státních firem, v tomto případě přece jen nepotvrdí. O obrovském riziku je ale třeba vědět.
