Nedá se odhadnout, kolik migrantů – nelegálních i těch, kteří mají nárok na azyl – vypluje z tureckých břehů na Egejské moře do 17. března, kdy se sejde pravidelný summit Evropské unie. Není možné říct, kolik zoufalých lidí se místo na moře vydá k evropské hranici Turecka s Bulharskem. Výčet neznámých a proměnných je prakticky nekonečný. To je základní problém Evropské unie hledající řešení, které by zastavilo exodus ze Sýrie už před evropskými branami.
Unie momentálně vsadila na Turecko a předseda Evropské rady Donald Tusk optimisticky hlásí: Nezřízená migrace končí, balkánská cesta je uzavřena. Ve vší úctě, takovým závěrem mnohahodinová přetahovaná s Tureckem opravdu neskončila. Lídři evropské osmadvacítky odjeli z Bruselu s prázdnýma rukama a mlhavými obrysy toho, co by mohlo být, kdyby…
Politici budou z vnitropolitických důvodů výsledek mimořádného summitu interpretovat každý po svém. Německá kancléřka Merkelová s ohledem na to, že se v neděli ve třech spolkových zemích konají volby a výsledek CDU se podepíše na jejím postavení. Premiéři visegrádské čtyřky, třeba Bohuslav Sobotka nebo Robert Fico, budou zdůrazňovat, že nové plány rozhodně neznamenají návrat k povinnému přerozdělování uprchlíků. A tak dál. O požadavku dalších miliard eur, které chce Turecko od unie po roce 2018, se raději nemluví vůbec. I když peníze nakonec možná budou ten nejmenší problém.
Ankara je na koni a snaží se z krize vytřískat maximum. Vyčítat Turkům, že EU vydírají, nemá smysl.
Jistě, pokud by Turecko přijímalo zpět na své území všechny migranty a uprchlíky, kteří připlují na řecké ostrovy, byl by to skutečně průlom. To je ale jen záměr a uskutečnit ho bude krajně obtížné, ne-li nemožné. Opět namátkou – plán mimo jiné závisí na přesídlení uprchlíků a to je záležitost, o níž EU mluvila celý minulý rok a shodnout se nedokázala.
Další bod – bezvízový styk pro turecké občany. To je bezpochyby věc, kterou mnoho evropských politiků včetně německých považuje za bezpečnostní riziko. Podmínky, které si klade Turecko, a těch je celkem přes sedmdesát, jsou pro řadu unijních států zkrátka nestravitelné. Zjednodušeně řečeno, i kdyby řada z nich prošla v Evropském parlamentu, narazila by u národních politiků.
Turecko se deset let snažilo probít do rodiny Evropské unie, odezva klíčových států, především Francie a Německa, byla stereotypní – o vás nestojíme. Teď je Ankara na koni a snaží se z migrační krize vytřískat co nejvíce výhod. Vyčítat tureckým politikům, že unii vydírají, nemá smysl. Ani Turci si snad nemyslí, že unie kývne na všechny jejich požadavky. Jsou zvyklí smlouvat. A zatím opravdu nezbývá než licitovat. Jeden summit migraci ze dne na den neutne. Už vůbec ne definitivně.
