Jana Havligerová: Kompromis nesmí znamenat pohřeb

Peníze

Peníze Zdroj: profimedia.cz

Dluhy a škrty – v tomto či opačném pořadí – jsou bezesporu nejfrekventovanějšími slovy politických projevů i ekonomických diskuzí. Proč tomu tak je, to už opravdu netřeba vysvětlovat. I když, pokud jde o Česko, pár čísel přece jen neuškodí.

Český státní dluh se v prvním čtvrtletí zvýšil o 48 miliard korun na 1,716 bilionu. Jeho podíl na hrubém domácím produktu tak momentálně činí 44,8 procenta. Tolik data, která – mimo jiné – docela jistě podstatně ovlivní jednání o jednom z nejdůležitějších zákonů: finanční ústavě. Tou se má sněmovna zabývat na nadcházející květnové schůzi.

A také vládní politici spolu se špičkami opozice. Ti by se měli sejít už v nejbližších dnech. Bez jejich dohody žádná norma nebude.

Zdánlivě jde všechno jako po drátku. Návrh finanční ústavy už ve sněmovně prošel prvním čtením, slovně i fakticky mu vyjádřily podporu jak vládní ODS, TOP 09 a LIDEM, tak i opoziční ČSSD. To ovšem bylo jen první kolo parlamentního klání. Zahřívací, dá se říct.

Mimoparlamentní jednání, které je na řadě, je ve skutečnosti mnohem důležitější. Sociální demokracie žádá změkčení návrhu. Zatímco návrh ležel ve sněmovně, český dluh dál narůstal svým trpělivým tempem. A pomalu, ale jistě stoupá ke kritické hranici, o níž se ve finanční ústavě říká, že stát by měl opět škrtat a zase škrtat, jinak by ministrům i poslancům už příští rok kvůli špatnému hospodaření státu hrozilo snížení platů.

To se sociálním demokratům, kteří prakticky najisto počítají s volebním vítězstvím, pochopitelně nezamlouvá. Kdyby měli ruce svázané přísnou normou, těžko by mohli v předvolebním boji slibovat, že jejich vláda bude zásadně jiná než ta současná. Bez socialistů ovšem, jak už jsme řekli, žádný ústavní zákon, tedy ani finanční ústava, neprojde. Kompromis je proto nevyhnutelný. Přesto platí „všeho s mírou“.

Ano, Česko má ve srovnání s dalšími zeměmi EU dluh relativně malý. A také se mu od roku 2009 daří snižovat rozpočtové schodky. Přesto na úhradu všech svých závazků stát denně potřebuje přes miliardu korun nových půjček. To je spotřeba, kterou není možné uspokojit ani tak, že by stát prodal najednou veškerý svůj majetek. Energetický kolos ČEZ, lesy, Budvar a tak dál. Takže popustit uzdu dluhům určitě není dobrý nápad. Přitom pro příklad, jak snadné to je, nemusíme vůbec sahat do hluboké minulosti.

Jistě, postoj k dluhům se od dob pastelkovného přece jen mění. O tom, že úsporná opatření v Evropě už dosáhla svých limitů, naposledy mluvil předseda Evropské komise José Barroso, před ním zase ke zmírnění úsporných opatření vyzval i MMF. Můžeme o podobných výzvách přemýšlet. Ale čeští politici musejí odolat pokušení udělat z těchto apelů hřebíky do rakve samotné finanční ústavy.