Jana Havligerová: Malý problém mizí, podstatné zůstávají

ilustrační foto

ilustrační foto Zdroj: ctk

Propouštění učitelů na dobu školních prázdnin končí. Novela zákona o pedagogických pracovnících, kterou schválila sněmovna a bránit jejímu přijetí nebude ani Senát, zakotvuje uzavírání pracovních smluv s kantory na minimálně dvanáct měsíců. Fajn.

Máme v podstatě speciální normu týkající se – podle odhadů rezortu školství – zhruba čtyř tisíc pedagogů. Na jejichž platy, jak ministryně podotkla, stát posílal sumy rozpočítané na kalendářní, nikoli školní rok. Uškudlené dva kantorské platy si ale šéfové či šéfky dotčených škol jistě nestrkali do vlastní kapsy. Spíš jimi látali díry působené obecným nedostatkem financí.

Takže přijatá novela řeší jen jeden důsledek neutěšeného stavu školství, zdaleka nikoli jeho příčinu. Navíc důsledek skutečně marginální. O tom, že ukončení nedůstojné praxe vyhazovů na prázdniny povede k většímu respektu k učitelství, jak se domnívají někteří zákonodárci, se dá s velkým úspěchem pochybovat.

Inkluze, povinný rok předškolního vzdělávání, přijímací zkoušky na střední školy, maturity, kariérní řád učitelů, reforma financování škol… Český vzdělávací systém se zamotává do čím dál hustší sítě problémů. Pomalu jim už přestávají rozumět i samotní pedagogové, o rodičích dítek školou povinných nemluvě. Přičemž přednostně, alespoň to tak vypadá, se řeší záležitosti, kvůli nimž Česko kritizují mezinárodní instituce typu Amnesty International. Čímž není řečeno, že změna přístupu k žákům se speciálními potřebami je druhořadá věc.

Základní příčiny školských bolestí ale leží jinde. Například ve financování takzvaně „na žáka“. Tento princip jednoznačně velí nacpat třídy k prasknutí, naplnit každou školu studenty až po střechu. Že je to špatně, víme léta, snad každá debata končí slovem reforma. Chybí k ní ale odvaha.

Platy i vzdělání učitelů

Když se mluví o financích, řeč se pochopitelně vede i o platech učitelů. Logicky – podfinancované jsou nejen školy, ale i jejich zaměstnanci. Leč nedělejme si iluze. Pouhý růst mezd, a učitelům bychom klidně dopřáli i jejich skokové zvýšení, se na kvalitě výuky hned tak neprojeví, počet propadlíků u maturit to nesníží.

Jestli skutečně klesá kvalita základního a středního školství, a to přesně nevíme, protože relevantní výzkumy neexistují, pak je potřeba se podívat na vzdělávání samotných učitelů. Nikoli jen na jejich další vzdělávání či dovzdělávání na různých školeních, ale přímo na kvalitu pedagogických fakult.

A také je nejspíš potřeba nahlas říct, že ne každé dítě nutně má na to, aby dosáhlo na maturitu, absolutorium vysoké školy rovnou pomiňme. Alespoň v tomto punktu bychom se měli zbavit politické korektnosti, jinak se ve školství těžko pohneme z místa. Než Marie Terezie v roce 1774 zavedla povinnou školní docházku, byla většina obyvatelstva země negramotná. Dopracovat se v 21. století k „pologramotnosti“ snad opravdu nechceme.