Odpůrci reformy z Věcí veřejných neprosadili ani zachování daňového zvýhodnění stravenek, ani další nápady, které by daňovou reformu z dílny druhé největší koaliční strany nabouraly. Fakta tedy nasvědčují tomu, že jednoznačným vítězem mače, v němž se od samého začátku nejspíš hrálo právě o tuto reformu, je Miroslav Kalousek. Jenže není. Boj o daně se jen přesouvá do sněmovny. To znamená, že politické napětí se nezmírní, možná spíše naopak. A už vůbec to neznamená, že podnikoví stratégové a účetní konečně mohou začít kalkulovat budoucnost na základě jasné představy.
Částečně úspěšné byly i Věci veřejné. Jejich ministři prosadili jednotné 20procentní odvody z hazardu a osvobození drobných akcionářů od daní z dividend. To jim ale rozhodně stačit nebude. Ostatně jejich faktický vůdce Vít Bárta už na výsledek kabinetního jednání reagoval víc než podrážděně. V případě daní nejde jen o programové záměry strany, ale i o jeho osobní prestiž. Dal odborářům slovo, že daňové zvýhodnění stravenek zůstane. Svůj boj jistě hned tak nevzdá. Totéž platí o podobě podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Tyto zdánlivé maličkosti, podpořené stranickým soupeřením a osobními antipatiemi, mohou při jednání sněmovny nabýt zcela zásadních rozměrů.
Bitky to budou barvité. Koaliční smlouva mluví jasně: poslanci při druhém čtení návrhů zákonů mohou podávat pozměňovací návrhy, pro ty koaliční ale platí, že musejí mít souhlas všech tří koaličních stran. Věci veřejné jen těžko vymyslí, jak se této pasti vyhnout. TOP 09 má navíc stále v rukávu Bátorovu kartu. S tímto trumfem, pokud véčkaři necouvnou a subalterního úředníka z ministerstva školství elegantně neuklidí, může ministr financí operovat nejen až do definitivního schválení daňové reformy, ale klidně až do konečného hlasování o státním rozpočtu na příští rok.
K tomu se sněmovna dostane nejdřív v prosinci. A kdoví, jestli právě hladký průchod plánu státních financí sněmovnou není pravým cílem kauzy Bátora. Tak či onak, poklidné babí léto, ba ani klidný politický podzim zemi nečeká. Ale už bychom vlastně měli být zvyklí. Špidlova vláda s převahou jednoho hlasu ve sněmovně na tom nebyla o nic lépe, Topolánkův kabinet se dvěma přeběhlíky také ne. Jeden rozdíl tu ovšem přece jenom je. Na jednání vlády jejich ministři chodili.
