Severokorejci jako by opět zažívali červenec roku 1994. Tehdy poprvé propukla megalomanská tryzna za zemřelého vůdce tuhé diktatury Kim Ir-sena. Nyní u pohřbu jeho syna Kim Čong-ila je průběh ve všem stejný. Masy lidí propukají povinně v nářek a proudí k pchjongjangskému mauzoleu Kumsusan. Designovaný nástupce Kim Čongun použil zcela stejnou frázi o „nejhlubším žalu“ jako jeho otec v roce 1994. Naprosto stejně se chová i státní propaganda. Tisková agentura KCNA už vydala o 28letém či o rok starším Kim Čong-unovi oslavný text, že je „velkou osobností zrozenou na nebesích“. I tato fráze byla až dosud vyhrazena pouze pro jeho zemřelého otce.
Jména v dynastii Kimů se tedy mění, vše ale zůstává při starém. Včetně armády s jaderným arzenálem, asi devíti milionů podvyživených lidí a přeplněných koncentračních táborů.
Překotné přebírání moci
Přebrání moci Kim Čong-unem je mnohem improvizovanější, než tomu bylo v předchozí generaci. Teprve v roce 2009 přišla jihokorejská média se zprávou, že nejmladší ze tří synů Kim Čong-ila byl vytipován jako nástupce. Až minulý rok začal mladý Kim kumulovat funkce ve státním aparátu. Zasedl do Komise národní obrany a stal se překotně čtyřhvězdičkovým generálem. To Kim Ir-sen začal svého nástupce připravovat na převzetí vlády už dvě dekády před svou smrtí. Kim Čong-il za otcovy podpory postupně hromadil funkce v ústředním výboru strany, pak šéfoval stranické propagandě a na počátku osmdesátých let dokonal převzetí moci vysokými posty v politbyru i armádě. Když jeho otec v roce 1994 zemřel, přebrání jeho funkcí (kromě funkce prezidenta, neboť Kim Ir-sen i po smrti zůstal „věčným prezidentem“) bylo už jen formalitou.
Nyní ani ne třicetiletý mladík sice po otci zdědí nejvyšší post a tituly jako „Nejvyšší zjevení revoluční soudružské lásky“, „Velké slunce 21. století“ či „Neporazitelný a vždy vítězící generál“, zdaleka však nemá v armádě a stranickém vedení takovou pozici jako jeho otec při přebírání moci v roce 1994.
Nástupnictví znamená tvrdší represe
Kim Čong-un přebírá zemi v tragickém stavu. Sam Zarifi z Amnesty International říká: „Kim Čong-il podobně jako jeho otec zanechal miliony Severokorejců v chudobě, bez přístupu k potravinám či zdravotní péči a se stovkami tisíc lidí zadržovaných v brutálních věznicích.“ Poslední relativně snesitelné období Severokorejci zažili v šedesátých letech, kdy se země – byť v podmínkách komunismu – vzpamatovávala z války ukončené v roce 1953 na 38. rovnoběžce uprostřed Korejského poloostrova. Brzo ale přišla stagnace. Následovalo vypovězení smluv o dodávkách s rozpadajícím se Sovětským svazem. K politickým neúspěchům se přidružila i příroda. V polovině devadesátých let opakovaně postihly komunistickou říši katastrofální záplavy, které v roce 1997 vystřídalo katastrofální sucho. Žádná z přírodních katastrof nebyla tak ničivá jako státní totalitní systém Čučche. Systém spoléhání se na sebe a upřednostňování armády před životními podmínkami lidí logicky vyústil v hladomory a tvrdé represe.
Podle Amnesty International se nyní devět milionů lidí, tedy asi třetina obyvatel, není schopno nasytit. Zahraniční pomoc upadá jednak kvůli květnovým jaderným testům režimu. Ale také kvůli neúspěchu někdejšího World Food Program, když se jídlo místo zamýšlených šesti milionů lidí dostalo přes státní aparát jen k asi 2,4 milionu hladových.
Květnová zpráva této organizace také detailně popisuje politické vězeňské tábory. Na základě propašovaných zpráv a hlavně satelitních snímků Amnesty International za největší tábor označila Kwanliso, kde se tísní 200 tisíc lidí. Dovnitř se Severokorejci mohou dostat snadno, pokud jsou například označeni za protivládní skupinu či se kriticky vyslovili na adresu Kimova režimu. V zimě lidé trpí bez přikrývek v mrazech až minus 20 stupňů. Na 200 lidí připadá jeden záchod. Neexistuje lékařská péče. A popravy se konají přímo mezi vězni. Mezi popravou a vyhladověním mohou vězni ale zažít ještě různé druhy mučení od zapichování bambusových třísek pod nehty až po mnohaměsíční věznění v miniaturních celách, kde si není možné stoupnout, ani lehnout.
Nástupnictví v čele státu represe obvykle ještě zvyšuje. Když v roce 1980 Kim Čong-il upevnil svou následnickou pozici na konferenci státostrany, přes sto tisíc lidí bylo posláno do osmi různých vězeňských táborů. Když se minulý rok Kim Čong-un stal generálem, zvýšil se počet poprav. „Naše informace naznačují, že Kim Čong-un a jeho podporovatelé se pokusí konsolidovat moc zintenzivněním represí a rozdrcením jakékoli možnosti odporu,“ říká Sam Zafiri z Amnesty International.
Kult osobnosti potřetí
V žádné jiné moderní diktatuře nejspíš vůdcové nebyli tak odříznuti od obětí svých režimů. Kim Čong-il za 17 let vlády rozvinul otcův kult osobnosti do nevídaných rozměrů. Zatímco zemi sužoval hladomor, on skládal opery, muzikály, nadšeně fandil basketbalu (americká exministryně zahraničí Madleine Albrightová se ho kdysi pokoušela obměkčit basketbalovým míčem podepsaným od Michaela Jordana), stal se internetovým expertem v zemi, kde nikdo neví, co internet vlastně je. Ač USA jsou hlavním nepřítelem, oblíbil si americké romantické a akční filmy, sám pak zrežíroval několik snímků. Když se chtěl více dozvědět o režisérském umění, nechal prý dokonce unést v roce 1978 jihokorejského režiséra Šin Sang-oka, uvrhl ho na pět let do koncentračního tábora a po této „převýchově“ ho přizval k výrobě propagandistických snímků. K dokonalosti dovedl svou mediální image – vždy s tmavými slunečními brýlemi, na podpatcích a s vysoko vyčesanými vlasy.
Stárnoucí Kim Čong-il si mohl vybírat v rodině ze tří možných nástupců. Dlouho se spekulovalo o nejstarším synovi Kim Čong-namovi. Jenže ten upadl u otce v nemilost potom, co byl v roce 2001 ostudně zadržen v Tokiu s falešným pasem. Ten nyní v japonské televizi k nástupnictví bratra jen lakonicky sdělil: „Mám vlastně štěstí.“ O prostředním synovi Kim Čong-čolovi se prý nikdy příliš neuvažovalo.
Nástupnictví tak zbylo na nejmladšího. Kim Čong-un studoval do roku 1998 v internátní škole ve švýcarském Bernu, zcela ale odříznutý od okolního světa a kontrolovaný severokorejským velvyslancem, v Pchjongjangu se pak stal posluchačem Kim Ir-senovy vojenské akademie. Jak se po mrtvicích začal stav jeho otce rychle zhoršovat, o to rychleji během posledního roku stoupal ve stranické hierarchii. Nyní po jeho smrti se ocitl před třicítkou znenadání na vrcholu. Jeho cíl je nyní jasný: represemi utužit režim opět natolik, aby příští rok na megalomanských oslavách stého výročí narození jeho dědečka a zakladatele státu Kim Ir-sena mohl všem mávat už jako nezpochybnitelný vůdce severokorejské totality.
