Komentář Dušana Šrámka: Brutální zásah do ústavních práv

Sídlo ministerstva spravedlnosti v ulici Vyšehradská

Sídlo ministerstva spravedlnosti v ulici Vyšehradská Zdroj: ČTK

Velká zasedací místnost v budově ministerstva
2
Fotogalerie

Ministerstvo spravedlnosti vypustilo ústy svého mluvčího klasický pokusný balónek. Chce, aby policie mohla začít „ve výjimečných případech“ někoho odposlouchávat, sledovat nebo provést domovní prohlídku i bez souhlasu soudu. Ony výjimečné případy by měly být terorismus, korupce či organizovaná drogová kriminalita.

Předně je třeba říci, že orgány činné v trestním řízení mají už dnes řadu příležitostí při použití „operativně pátracích prostředků“, kdy povolení soudu nepotřebují. Soud musí vydat povolení při klasickém telefonním odposlechu či při shánění výpisu z telefonních hovorů a také při instalování prostorových odposlechů v soukromých objektech. V některých případech stačí jen povolení státního zástupce.

Pokud tedy například policie honí nějakého pachatele autem na veřejnosti nebo jej sleduje například lokalizací jeho mobilního telefonu, žádné povolení soudu nepotřebuje. Vstoupit do obydlí může policista také bez povolení, pokud tak učiní v nezbytné nouzi. Povolení k domovní prohlídce si pak může obstarat zpětně.

Tvrzení, že obstarat si souhlas se sledováním, odposlechem či domovní prohlídkou trvá dlouho a omezuje akceschopnost orgánů, jsou jenom výmluvy. V nejnutnějších případech soud přezkoumá návrh prakticky okamžitě. Problémem naopak je, že soudci často na žádost o prolomení soukromí prsknou razítko, aniž by ji vůbec řádně prozkoumali. Platí také, že soudci jsou v práci 24 hodin denně, takže by neměl být problém si povolení obstarat v kteroukoli denní i noční dobu.

To, co policisty a státní zástupce ve skutečnosti trápí, je fakt, že v dubnu 2016 zrušil Ústavní soud dosavadní praxi, podle níž si státní zástupci vybírali soudce na povolování odposlechů účelově podle jejich vstřícnosti. To už nejde, a proto nyní hledají cestičku, jak soudce obejít úplně.

Další potíž celého nápadu je ve způsobu, kterým se určují ony „výjimečné případy“. Skutečně je dnešní Česko zemí, kde je neustálá hrozba teroristických útoků tak silná, aby ospravedlňovala takový zásah dů ústavních práv? Těžko. Pochybné je i šermování organizovanou drogovou kriminalitou. Protidrogová centrálapoužívá s velikým náskokem nejvíce odposlechů ze všech policejních složek. Je tedy zjevné, že ani za současných pravidel to v této problematice zásadně neskřípe.

Nejvyšší státní zastupitelství, které by průlom v užívání odposlechů tolik stálo, nepředložilo žádnou konkrétní analýzu, podle níž by pachatelé unikali stíhání a trestu jenom kvůli nepovoleným nebo opožděným úkonům.

A velké čertovo kopýtko se skrývá i v další z uváděných „výjimek“, kterou má být evergreen současné garnitury žalobců – korupce. Od velké protikorupční revoluce v roce 2013 se našim samozvaným Cattaniům nějak nedaří chytat ty velké ryby, které slibovali. Velké případy stojí na vratkých nohách, mezi něž mimochodem patří i odposlechy, se kterými se pracuje opravdu všelijak.

Nemluvě o tom, že už dnes různě orgány činné v trestním řízení zkreslují charakter trestné činnosti, jen aby se vešly do mantinelů, za nichž může být odposlech vůbec povolen.

Nezbývá než doufat, že tak brutální zásah do ústavních práv se nakonec nedostane dál než do myslí státních zástupců a jejich spřátelených ministerských úředníků. 

Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice