Volba nového německého prezidenta, v níž uspěl společný kandidát vládnoucí velké koalice, sociální demokrat a exministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, proběhla beze vzruchu. Pod kopulí Říšského sněmu panovala přátelská atmosféra. Prostoj mezi odevzdáním a sečtením hlasů v televizi vyplnila ohlédnutí do historie. Pak už se bělovlasý šedesátník z Detmoldu naplno usmál do kamery a začal přijímat gratulace.
Poklidnost aktu nicméně klame. Steinmeier, který hodlá být moderátorem sporů v německé společnosti v nových čili horších časech, získal nejvyšší ústavní post bez potíží. Což ale neznamená, že sám není potížistou, zejména z pohledu spoluvládnoucí a současně konkurenční CDU. Naopak. Sobě i své straně právě připsal důležité vítězství. Těmi, kdo by se měli před nadcházejícími volbami do Bundestagu pořádně zamyslet, jsou kancléřka a předsedkyně CDU Angela Merkelová a šéf sesterské CSU Horst Seehofer.
Byli to oba jmenovaní, kteří dorazili na místo Steinmeierovy volby mezi prvními. A mohou to být klidně oni, kdo se na konci září se zlou potážou. Opuštění a bez lesku hostujících celebrit.
Už kalvárie kolem Steinmeierovy nominace ukázala, že je něco špatně. Jak ve velké koalici SPD a CDU, tak v duu CDU-CSU. Socialisté, kteří se vládnutím spíše plouží, než aby přicházeli s novými podněty (což tedy moc nedělá ani CDU), vzali svým výběrem rivalům vítr z plachet. Následovala marná snaha konzervativců přijít s protikandidátem, dokonce pokus hledat v řadách Zelených. Fraška nakonec vyústila ve spoluvládní přitakání na iniciály FWS.
To se psal loňský listopad a CDU spolu s CSU byly, odhlédnuto od sporu o zastropování počtu přijímaných uprchlíků, celkem pevné v kramflecích. To se změnilo. Na domácí scénu se v socialistických barvách z Bruselu vrátil dlouholetý předseda europarlamentu Martin Schulz a začaly se dít věci. Poté, co z něj strana udělala vyzývatele Merkelové pro kancléřské klání, začaly preference SPD stoupat. Momentálně ztrácí Schulz na Merkelovou v „kancléřských průzkumech“ jen pár procentních bodů, v pořadí oblíbenosti politiků je před ní. Konstantou zůstává, že nejstabilnějším povolebním uspořádáním by byla nadále velká koalice SPD-CDU.
Varováním je ovšem trhlina v číslech Steinmeierovy volby. Zůstala mu odepřena více než stovka předpokládaných hlasů. Ty jdou především za konzervativci: jedni ho osobně nemusejí, jiní v něm dokonce vidí hrozbu.
Pokud jde o Německo, nemají pravdu. Steinmeier ví, co chce. Zná své meze. Je navíc relativně mladý. Rizikem je ale pro mocenské ambice CDU. Ta, podobně jako SPD, trpí únavou materiálu, Merkelovou nevyjímaje. Její snaha Steinmeiera přibrzdit urychlila změny na politické scéně, které se mohou obrátit proti ní. Ještě nedávno nemyslitelná představa, že by Německo mohl v následujících čtyřech letech vést někdo jiný než Angela, nabývá náhle ostřejších kontur.
