Když jsem na začátku roku 2013 podepisoval jako jeden ze statutárních zástupců církve Smlouvu o vypořádání mezi Českou republikou a Českobratrskou církví evangelickou, byl jsem rád, že se celý proces podařilo dotáhnout do konce. Skončily dlouhé roky jednání, kompromisů, dohadů, hledání modelů řešení. Neskončilo však vysvětlování, ani náročné diskuse uvnitř církve, mezi církvemi i navenek.
Bylo třeba téměř každodenně objasňovat totéž. A stejně se pak objevovaly přizpůsobené a přebarvené interpretace. Pocit marného a únavného snažení byl silný. Podpis smlouvy alespoň něco posunul a vyřešil.
Ve smlouvě stojí: „Ohledně vyplacení finanční náhrady má Česká republika postavení dlužníka a Českobratrská církev evangelická postavení věřitele.“ Smlouva se odvíjí od znění zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, kde se mimo jiné stanoví: „Finanční náhrada není předmětem daně, poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění.“
Podpisem smlouvy začalo pro církve postupné snižování finanční podpory státu. K tomu bylo třeba dořešit vrácení komunisty zabaveného majetku, zohlednit výnos zabaveného majetku pro stát za více než šedesát let a nastavit pro stát přijatelné podmínky, aby majetkové vypořádání stát dlužníka příliš nezatížilo. To by nastalo, pokud by církve trvaly na tom, že jak rychle byl majetek komunisty zabrán, tak rychle má dlužník celou náhradu vyplatit. Proto byla výplata náhrad rozložena na desítky let.
Rozložení závazku však s sebou přirozeně neslo riziko zpochybňování ze strany budoucích politických sestav. Nepočítali jsme ovšem s tím, že se tak stane již po pár letech. Shoda na tom, že řešení nebude jištěno jen zákonem, nýbrž i smlouvou, se ve světle posledních měsíců ukazuje jako smysluplná.
Nyní se množí nápady, jak dané řešení za cenu popření zásad právního státu zvrátit. Pokud je stát podle zákona i smlouvy dlužníkem, je zcela nepředstavitelné, aby si dlužník vymáhal snížení dluhu. U hypoték to nikoho ani nenapadne. V tomto případě o to někteří mocní za potlesku jiných usilují.
Změna smlouvy, tedy i případné danění náhrad, jsou možné pouze po oboustranném schválení. Komunistické a stalinistické názory, že se zdanění náhrad dosáhne šikovnou změnou jedné věty v zákoně beze změny smlouvy, staví veškerou zákonnost i politickou kulturu v zemi na hlavu.
Kromě náhrady jako kompenzace za nevrácený a nevratitelný majetek přísluší církvím od roku1949 příspěvek na činnost, který se nyní postupně snižuje. Při případném zdanění náhrad by se měl mimo jiné obnovit státní příspěvek, protože církve pro rozjezd samofinancování počítají s celou smluvně ukotvenou sumou.
Rozvíření tématu církevních náhrad a jejich zdanění vychází z převládajícího politického stylu. V něm jde především o udržení moci a rovněž o správné směrování finančních toků. Kdykoli však vyvstane potřeba bezohledné obhajoby osobní kariéry a vlastního profitu, ohled na právo nebo prospěch společnosti jde stranou. Klidně i za využití hrubého populismu. Jakkoli je to přirozené a živočišné, neprospívá to atmosféře ve společnosti.
V duchu toho přístupu mají být oslabováni a omezováni všichni, kdo moci takříkajíc nejdou na ruku. Těmi jsou svobodní občané, svobodné občanské iniciativy, nezávislá média, neziskové organizace anebo společenství, která vychovávají ke svobodě smýšlení a svědomí. Proto i církve čelí nátlaku neštítícímu se protiprávního a svévolného jednání.
Naštěstí stále trvá naděje v nezávislé soudní posouzení podaných návrhů. Existují i takové politické strany a uskupení, které chtějí chránit právní jistoty ve státě a nehodlají asistovat u nedemokratického ataku na nápravu poměrů po zhoubné ideologii minulého režimu. Škoda jen, že jiné strany neumějí (nebo nechtějí) prohlédnout zlověstnost takových pokusů.
Jakkoli vypadá nápad se zdaněním okrajově a nevýznamně, v důsledku je nabouráváním cesty k demokracii. Doufám, že i proto k žádné násilné revizi dohody církví a náboženských společností se státem nedojde.
Autor je emeritním synodním seniorem Českobratrské církve evangelické a emeritním předsedou Ekumenické rady církví v ČR.
