Komentář Ladislava Mrklase: Dlouhá česká cesta od Února k úhoru

Výročí únorového převratu přimělo vyjít na demonstraci stovky lidí.

Výročí únorového převratu přimělo vyjít na demonstraci stovky lidí. Zdroj: ČTK

Výročí únorového převratu přimělo vyjít na demonstraci stovky lidí.
Výročí únorového převratu přimělo vyjít na demonstraci stovky lidí.
3
Fotogalerie

Je tak nějak česky symbolicko-ironické, že právě ve dnech, kdy si připomínáme smutné a kulaté výročí únorových událostí roku 1948, se zřejmě rodí první polistopadová vláda, která se bude opírat o otevřenou podporu bývalé komunistické státostrany. Je to možná ironické, ale není to náhoda.

Komunismus má v českých zemích hluboké tradice. Dokázal zde svůj ideologický odkaz odvodit už od husitského hnutí, které s oblibou označoval za revoluční. A je také neobyčejně silnou a zdomácnělou politickou silou. Na rozdíl od mnoha jiných zemí bývalého východního bloku představovaly české země živnou půdu pro silné komunistické hnutí hned po bolševické revoluci v Rusku. KSČ patřila k nejsilnějším politickým stranám první republiky. Jednou z příčin byl i její tehdejší internacionalismus.

Komunisté se stali jedinou politickou silou, která v mnohonárodnostním meziválečném Československu dokázala překračovat národnostní linie. Komunistická ideologie navíc fascinovala nejen proletariát, ale i mnoho intelektuálů a umělců. Podíváme-li se do řad členů meziválečné KSČ, najdeme v nich výkvět české literatury – Seiferta, Vančuru, Nezvala, Olbrachta a další.

Vrchol síly komunistického hnutí však přišel až po druhé světové válce. Válečná traumata a touha po budování něčeho nového dovedly KSČ k velkému vítězství ve volbách 1946. Československo se tak stalo dějištěm unikátního jevu – vítězství komunistů ve volbách, v nichž ještě existovalo více alternativ. Něco podobného zažila jen poválečná Francie.

KSČ slavila svůj úspěch takřka všude, zejména však v oblastech, odkud byli po válce odsunuti Němci, a nově také na venkově. Zúročila dva nové prvky svého programu: poválečný protiněmecký nacionalismus a akcent na pozemkovou reformu (nikoli ovšem zestátňování či kolektivizaci). Pozemková reforma přitom byla původně významnou programovou prioritou agrární strany, kterou komunisté po válce sprovodili ze světa.

Únor 1948 byl tak vlastně jen jednou, byť důležitou epizodou na cestě k novému společenskému řádu. V případě komunismu totiž nelze hovořit jen o proměně politického systému. Šlo o pokus nahradit starý svět novým. Kapitalismus a občanská společnost měly být nahrazeny komunismem, světem bez soukromého vlastnictví, s beztřídní společností vedenou revolučním předvojem.

Nutno dodat, že v česko slovenském pojetí byla tato vize původně uskutečňována opravdu důsledně. Pomineme-li nepominutelné, tedy politické vraždy, monstrprocesy, lágry a další represe, je důležité vnímat právní a ekonomickou rovinu tohoto experimentu. Převaha veřejného práva nad soukromým, trestního nad občanským či obchodním odrážela ideu společenského vlastnictví.

Prakticky skutečně dovedenou k „dokonalosti“ takřka stoprocentním znárodněním ekonomiky. Původně prosperující hospodářství postavené na invenci podnikatelů a odpovědné péči majitelů se změnilo v nekonkurenceschopný byrokratický moloch dusící iniciativu a v posledku selhávající i v zásobování nejzákladnějším zbožím.

Znárodněná a centrálně řízená ekonomika vyústila do stavu vyjádřeného dobovým úslovím „my předstíráme, že pracujeme, a oni předstírají, že nás platí“. A právě krizi motivace považují mnozí analytici za klíčový důvod krachu komunistického experimentu. Proto hrála ekonomická transformace, tedy přesun zpět k soukromému vlastnictví a iniciativě, tak unikátní roli v polistopadovém vývoji.

Sledujeme-li dnes tendence ke kriminalizaci podnikání a snahy zavádět do některých norem princip presumpce viny, vidíme-li bujení státní regulace či zpochybňování nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, nelze se ubránit pocitu déjà vu. To zvláště vyniká v čase únorového výročí. V čase, kdy se oslabení, ale stále bohorovnější komunisté znovu derou k moci. Smutné, avšak marxisticko-dialekticky logické.

Autor je politolog a prorektor vysoké školy CEVRO Institut