Je potěšitelné, že česká ekonomika je údajně v „dobré kondici“. Podle odhadů poroste tempem kolem tří až čtyř procent za rok. Lze souhlasit i s tím, že by z hospodářského růstu měli mít prospěch především jeho tvůrci. Jenomže zakopaný pes je v tom, že zatím z ekonomického růstu profitují především robustně narůstající počty zaměstnanců státu. Tedy těch, kteří jsou zákonem příjmově preferováni, o jejichž přínosu k růstu naší ekonomiky však (až na čestné výjimky) lze velmi vážně pochybovat.
Je absurdní, že mnozí ze státních zaměstnanců ještě dříve, než se potěší ze srpnového zvýšení platů, se dozvědí o dalších, tentokrát až dvojciferných úpravách v listopadu. Předvolební období zjevně udělalo své. Zajímalo by mne, jak se během vyhrocené a rozdavačné volební kampaně zvýšila společenská a přidaná hodnota či výsledná efektivita a produktivita práce státních zaměstnanců.
Nebo že by šlo o specifický příspěvek státu ke stimulaci inflace? Nesmyslný výrok ministryně práce Marksové o tom, že platy musejí růst, protože to psychicky zapůsobí na majitele firem, aby zvyšovali mzdy i v produktivním sektoru, ponechávám bez komentáře.
Naopak bych přivítal sdělení, proč musí být udržována vysoká hladina zdanění práce, proč se musejí omezovat vládní investice, proč je mantrou vlády spotřeba domácností a proč intenzivně bobtná byrokracie při řešení společenských problémů. Kvůli získání prostředků na platovou korupci státního aparátu to snad není.
Autor je ekonom
