Evropský rozpočet na rok 2018 je posledním, který počítá s britským příspěvkem. Další budou hubenější.
Rozpočet Evropské unie na rok 2018, který právě schválil Evropský parlament, musí do 20. listopadu ještě posvětit Rada EU. Je to rozpočet neobvyklý z několika důvodů. Zaprvé je to první unijní rozpočet po provedené revizi finančního rámce 2014–2020. Cílem bylo zajistit větší pružnost rozpočtu a schopnost reagovat na aktuální dění – především kvůli migraci a aktivitě v regionech, odkud většina migrace pochází, a také kvůli bezpečnostním a protiteroristickým opatřením. To se ovšem příliš nepovedlo.
Zadruhé je to také první rozpočet po vydání série dokumentů o budoucnosti EU. I proto může být předzvěstí věcí příštích, které nastanou po brexitu a po spuštění nového finančního rámce počínaje rokem 2021.
A konečně zatřetí – rozpočet EU pro rok 2018 je přijímán v čase konečně viditelně zlepšené ekonomické situace v celé EU, kdy po dlouhých deseti letech všichni její členové rostou, výrazně klesá nezaměstnanost a dopady krize se již nezdají tak vážné a neřešitelné jako ještě nedávno.
Přesto od roku 2018 neočekávejme zázraky. Je to poslední rok, kdy je započítána britská přítomnost. Nestane-li se něco zcela neočekávaného, bude další rozpočet rázem zhruba o deset miliard eur hubenější. Také proto nelze v příštím roce očekávat nějaké nevyzkoušené experimenty.
Je pravděpodobné, že hned zkraje roku 2019 nastanou kvůli brexitu různé otřesy. A případné kompenzace za britský odchod se v rozpočtu projeví zřejmě až s velkým časovým odstupem. A především – unijní rozpočet na příští rok je stále svázán mantinely aktuální schválené finanční perspektivy, přičemž by ale měl již nyní představovat výzbroj na budoucí, nikoli minulé války.
Shodou okolností právě probíhají velmi vážně míněná jednání o dlouhodobější rozpočtové budoucnosti EU. Bylo by skvělé, kdyby se inspirace z těchto jednání mohla výrazněji promítnout již během jednání v Radě EU o evropském rozpočtu na příští rok. To se však stane přinejlepším v malé míře. Budeme rádi, pokud tvůrci hospodářské a fiskální politiky EU alespoň seberou odvahu k radikální reformě financování unie počínaje rokem 2021.
Ony inspirativní návrhy zahrnují například uplatnění principu evropské přidané hodnoty. Jinými slovy rozpočet EU by měl přednostně financovat projekty, které mají nejen regionální a národní, ale též celoevropský dopad. Mluví se o posílení rozpočtové flexibility, aby bylo možné reagovat na podněty, které se objeví až v průběhu finanční perspektivy. Je vidět snahu poučit se z nedávné minulosti, kdy rozpočtové mechanismy bezmocně a nečinně přihlížely nejprve krizi hospodářské a poté i migrační a bezpečnostní.
Unijní rozpočet by měl být méně spojen s dotacemi a více využívat návratných finančních nástrojů. Snad se dočkáme i přehodnocení priorit a většího důrazu na posílení konkurenceschopnosti unie. Podpora zemědělství by měla být méně velkorysá a těžiště by se mělo přesunout k výzkumným, vývojovým a inovativním projektům. Inspirací je nepochybně například předsedající Estonsko.
To všechno je ale hudba vzdálenější budoucnosti. V roce 2018 ji neuslyšíme. Upřímně – budeme rádi, když zaslechneme alespoň pár tónů a nepřijdeme o víru, že po roce 2020 bude konečně možné mluvit o opravdu moderním financování potřeb EU. Víru, že v unii přestane platit tradiční účetní dělení na čisté plátce a příjemce a že rozpočtové efekty se budou počítat v kontextu celé EU. To se dnes bohužel opravdu tvrdit nedá.
Autor je ekonomem České spořitelny a členem Evropského hospodářského a sociálního výboru
