Česko bude dál patřit mezi země, které neplní alianční závazek NATO vydávat alespoň dvě procenta HDP na obranu. Čelní představitelé státu sice v posledních letech opakovaně vyjádřili ambici dosáhnout této mety k roku 2024, po jednáních o podobě státního rozpočtu na příští rok je ale jasné, že se tak nestane.
Budoucí rozpočty rezortu armády jsou pod sílícím tlakem už od jara, kdy vypukla koronavirová pandemie, v jejím důsledku se ekonomika propadla nejvíce v historii. Schválený schodek státního rozpočtu se postupně vyšplhal na půl bilionu korun. Ve veřejném prostoru začala rezonovat otázka, zda za takových okolností Česko skutečně potřebuje vojenské vrtulníky za téměř 18 miliard korun a další velké zakázky, které mají realizovat zahraniční dodavatelé. Kritici armádních nákupů argumentují, že by nyní bylo vhodnější prostředky využít na restart tuzemské ekonomiky a přímou pomoc občanům.
Při prosazování rekordního rozpočtového schodku v parlamentu přitom vláda opakovaně uváděla, že se chce z krize proinvestovat, místo aby opakovala jí tolik proklínané výdajové škrty z roku 2009. A modernizace armády je ideální příležitostí, jak takové investice provést. Nemusí přitom jít jen o velké zahraniční tendry se zapojením českých subdodavatelů.
Šanci by mohly dostat i mladé technologické a vysoce inovativní firmy, kterých má Česko rok od roku víc. Řada z nich už stihla opakovaně prokázat, že patří ve svém oboru k světové špičce. S jejich pomocí by mohla armáda usilovat o vybudování specializovaných jednotek s potenciálem získat si ve světě podobné uznání, jaké má třeba známá protichemická jednotka. Oblastí, ve kterých by něco takového bylo možné, je hned několik – například kybernetický boj, biologická ochrana, nebo bezpilotní systémy založené na průzkumných či bojových dronech.
Investice do vybudování takových jednotek by se Česku vyplatila hned několikrát. Peníze by přispěly k restartu ekonomiky zasažené krizí a zároveň by mířily především do výzkumu a vývoje. Pomohly by tak k posunu české ekonomiky od tolik kritizovaných montoven a levné práce k hi-tech. Know-how by přitom nezůstávalo jen v armádě, ale skrze dodavatelské firmy by postupně prostupovalo do celé ekonomiky.
Dobrým příkladem je Izrael, který z podobných synergií těží už řadu let. Navíc v případě ozbrojeného konfliktu je vždy dobré umět se spolehnout, co nejvíce je to možné, na domácí výrobce. Vrtulníky se v Česku nevyrábí, ale to neplatí pro jinou obrannou techniku, například vysílačky, rušičky, radary či bezpilotní letouny. Nákupy pro českou armádu v zahraničí probíhají na úrovni mezivládních dohod. Podobně by ale česká vláda měla využít možnosti prodeje a nabídky domácí vojenské techniky v zahraničí. S tím souvisí i potřeba přimět státní firmy v armádním odvětví typu opraven letecké techniky k užší spolupráci s domácími soukromými podniky. Obzvlášť je-li jim nabízena opakovaně.
Proč nevyužít možnost plnit závazek vynakládat na obranu dvě procenta HDP a přitom současně posilovat domácí ekonomiku? Kromě příznivých dopadů na celé hospodářství lze zvýšit bojeschopnost tuzemské armády, posílit její prestiž a umožnit českým jednotkám, aby se na činnosti NATO mohly podílet ještě častěji a intenzivněji než nyní. Hlavně by ale Česko přestalo být svými spojenci vnímáno jako země, která neplní sliby. Spoléhat se na to, že se v případě potřeby ubráníme sami, by bylo vzhledem k velikosti a dlouhodobému podfinancování potřeb naší armády naivní.
Autor je spoluzakladatelem a ředitelem společnosti Primoco UAV SE – českého výrobce bezpilotních letounů.
