S příchodem nového roku prudce zdražily hypotéky. Vkladů jako by se však růst úroků netýkal. Proč? Z dlouhodobé perspektivy jsou hypotéky stále poměrně levné, i když jejich lednové zdražení je nejcitelnější od srpna 2007. Během srpna před 11 lety stoupla hodnota průměrné sazby hypoték za jediný měsíc o 5,6 procenta. Letos v lednu to bylo sice „jen“ o 4,1 procenta, ale i to stačilo na nejvýraznější růst za více než dekádu.
Dvanáctiměsíční sazba tuzemského mezibankovního trhu PRIBOR momentálně vykazuje úroveň 1,1 procenta. Na jednoprocentní úroveň se po letech vyhoupla v první polovině ledna v očekávání únorového zvyšování základní sazby ČNB. K němu došlo a PRIBOR se dnes nachází na úrovních, kde byl naposledy na podzim 2012. Tehdy ovšem průměrná sazba hypoték činila zhruba 3,3 procenta, o celý procentní bod víc než letos v lednu. Prostor k dalšímu růstu hypotečních sazeb je tedy z tohoto hlediska zjevný.
Více než s vývojem mezibankovní sazby však vývoj cen hypotečních úvěrů historicky koreluje s výnosem dlouhodobých dluhopisů české vlády. Ten v případě desetiletých bondů momentálně činí 1,9 procenta. Na přelomu ledna a února se však krátce dostal už nad dvě procenta, což je úroveň, které naposledy dosáhl v dubnu 2014. Tehdy průměrná sazba hypoték činila 2,9 procenta.
I odtud je tedy vidět značný prostor k růstu hypotečních sazeb. Do konce roku se výnos z desetileté obligace patrně vyhoupne nad 2,5 procenta, tedy na úroveň první půle roku 2012. Tehdy byla sazba hypoték skoro o 1,5 procentního bodu výš než dnes. Zkrátka a dobře, papírově existují opravdu silné předpoklady, aby během letošního roku hypotéky zdražily v průměru až nad tři procenta.
Přesto budou zdražovat spíše pomaleji, než by odpovídalo růstu tržních sazeb. Důvodem je kromě konkurenčního boje mezi bankami i přebytek likvidity v bankovním systému po intervencích ČNB. Banky tím pádem ovšem mají slabou motivaci platit za vklady střadatelů výrazně více než za peníze z mezibankovního trhu.
Výjimkou mohou být finanční domy, které chtějí nalákat nové klienty, pročež musejí nabídnout atraktivnější podmínky. Nicméně bankám obecně jde o to, aby navýšily své úrokové marže. Ty jsou dnes z historického pohledu stále stlačené. Proto banky postupují při zvyšování úroků z vkladů ještě pomaleji než u úroků z úvěrů. Prostor pro zvyšování sazeb vkladů je prostě značně omezený, zvláště pokud banky zamýšlejí navyšovat – a „normalizovat“ – svou úrokovou marži.
Růst úroků na vkladech lze tudíž čekat nejdříve příští rok při základní sazbě ČNB od dvou procent výš. Důležitým impulzem bude zahájení růstu úrokových sazeb v eurozóně, který však nastane také nejdříve příští rok. Teprve poté budeme moci hovořit o opravdovém začátku „normalizace“ měnových podmínek na vzájemně provázaných trzích u nás a v eurozóně.
Autor je hlavním ekonomem společnosti Cyrrus
