Obešlo by se Česko bez Senátu? Možná ano, ale v současné debatě je třeba jej bránit zuby nehty.
Potřebuje desetimilionová země dvoukomorový parlament? Tak se sugestivně řečnicky zeptal prezident Miloš Zeman. A aby ani ti vzadu nezůstali na pochybách, hnedle si sám odpověděl, že nepotřebuje; prachbídná volební účast v senátních volbách prý ukazuje, že horní komora voliče nezajímá, tudíž je zjevně zbytečná.
Senát letos slaví dvacáté narozeniny, ale ani toto pěkné výročí neoslaví obklopen milujícími a obdivujícími blízkými. Nicméně útoky na horní komoru nejsou nic nového. Po drtivém vítězství ČSSD v roce 2008, kdy oranžoví získali 23 z 27 křesel, o něž se soutěžilo, hudrala nad smysluplností Senátu na hlavu poražená ODS. Také dnes zaznívají úvahy o zrušení Senátu výhradně od poražených – od Andreje Babiše, jehož kandidáti vyhořeli ve druhém kole, a od Miloše Zemana, jemuž voliči vyhnali z politiky oblíbence Zdeňka Škromacha. Jenže zhrzenost z volebního výsledku je velmi špatným rádcem, když dojde na tak důležitou věc, jako je zásadní překopání ústavního pořádku.
Zcela obecně řečeno je možné, že Česko by se bez Senátu v jeho současné podobě tak či onak obešlo. Zároveň je ale úplně jisté, že je zapotřebí důrazně vystoupit na obranu horní parlamentní komory v debatě, v níž se za její zrušení berou politici zklamaní z průběhu či výsledku voleb. Zejména pokud jde o politiky, na jejichž hodnotovém žebříčku se demokratické procedury pohybují někde mezi ovádem a chřipkou.
