Komentář Martina Lobotky: Bankovní daň? Takhle ne

Česká národní banka

Česká národní banka Zdroj: Profimedia.cz

Čím dál patrnější propast mezi politickými sliby a ekonomickými zdroji vzkřísila ve vládě debatu o dani bankovní. Což je ta nejhorší motivace, která by k diskuzi o nové dani měla vést.

ČSSD navrhuje daň z aktiv, premiér kontruje plánem jakéhosi fondu, do kterého by banky – povinně? – přispívaly. Ve výsledku obě strany požadují po bankách, aby do státní kasy platily více, než platí nyní. Zda to bude daň“ nebo „příspěvek“, je úplně jedno. Jediným rozdílem je, že zatímco návrh ČSSD celkem nic nezastírá, premiérův návrh je jako opsaný z učebnice mlžení.

Je taková daň legitimní? Ale jistě. Nejedná se o nic jiného než o ekvivalent progresivní daně z příjmů fyzických osob a není to ve světě nic neobvyklého. Rozdílné sazby korporátní daně mají namátkou třeba Francie či Albánie. Gibraltar daní dvojnásobnou sazbou infrastrukturní společnosti. A podobně. Logika je stejná jako u příjmové daně fyzických osob: vyšší schopnost platit rovná se vyšší relativní zdanění. Dotčeným se to samozřejmě líbit nemusí – kdo platí rád vůbec nějaké daně, natož progresivní. Protože však rozhodovat o redistribuci je v rámci mantinelů úkolem vlády a parlamentu, nelegitimní to není.

Úplně jiná otázka zní, jestli je to dobrý nápad. Zdanění není bez nákladů – společnosti se vyšším odvodům dokážou daňovou optimalizací vyhnout lépe než fyzické osoby, navíc ještě mají možnost část přenést na zákazníky. Český bankovní sektor je však i z této perspektivy vhodně zvoleným „terčem“ sektorové daně. Regulovanost sektoru výraznější optimalizaci nedovoluje a tvrdá konkurence třiceti hráčů na trhu zas těžko připustí výrazný nárůst poplatků. Fakt, že české banky mají hodně kapitálu a velké množství likvidity (u ČNB jim leží 2,5 bilionu korun) rovněž naznačuje, že vlivem vyšších daní se úvěrování nesníží. Pokud se k analýze přistoupí poctivě, bez ideologie, pak čistě z hlediska pozitivní ekonomie lze proti vyššímu zdanění bank těžko něco namítat.

Přesto ale zásadní námitky mít lze, a to především proti zamýšlenému využití bankovní daně. Vláda totiž jen lepí díry, které v rozpočtu svým rozdáváním sama vytváří. A používá k tomu poslední nedotčená ložiska daňových příjmů: kromě oblasti sektorových a majetkových daní už totiž dalšího neorganického růstu daňových příjmů v Česku dosáhnout nelze. A stejně, jako se projedly příjmy z privatizací, hodlá vláda projíst i tyto. A z čeho bude Česko financovat třeba reformu důchodového systému, který se beze změn za pár desítek let zhroutí?

Autor je hlavní ekonom společnosti Conseq