Před pár dny oslavil 75. narozeniny pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka. Je to pro arcibiskupa takzvaný kanonický věk, kdy má podle kanonického práva odejít „do důchodu“. Každý z biskupů musí nejpozději v tento den napsat dopis papeži a vzdát se úřadu. Platí to i pro arcibiskupa pražského a primase českého. Co mu k jubileu popřát?
Kardinál Duka byl kdysi politickým vězněm stejně jako jeho otec František Duka, který sloužil u RAF a také zažil komunistické kriminály. V církvi je Duka liberálním proudem často s nevolí vnímán jako stoupenec tradičního, konzervativního myšlení, který se navíc snaží diplomaticky vycházet s představiteli státu. Včetně prezidentů Klause a Zemana.
V Dukově případě se však nejedná o vztahy na základě podřízenosti, ale partnerství státu a církve. A k tomu komunikace mezi nejvyššími představiteli církve a politiky patří. Ostatně například Karel Schwarzenberg v minulosti tuto schopnost kardinála Dominika Duky ocenil, když vyzdvihl jeho schopnost jednat s Václavem Klausem stejně rozumně a úspěšně jako s Milošem Zemanem.
Duka se nedávno velmi jasně vyjádřil i k politické situaci, když označil za velké nebezpečí komunisty a kritizoval účast prezidenta Zemana na jejich sjezdu. Současně ale dokázal napomenout i představitele opozice, kteří prý postupují jako demokratičtí ministři v roce 1948, což velmi ohrožuje svobodu.
Hodně to kardinál Duka schytal za rozeslání dopisů představitelům všech parlamentních stran včetně SPD. Je ale třeba si uvědomit, že šlo o akt demokracie bez výhrad, demokracie neselektivní, v níž spolu mají mluvit všichni. Navíc se Duka tímto aktem postavil za všechny, kteří k volbám přišli, protože ať hlasovali jakkoli, projevili svůj občanský postoj. A jak Duka mnohokrát zmínil, církev stojí na straně národa. V tomto směru kardinál Duka pokračuje v linii, kterou nastolil již kardinál Tomášek.
Duka je mužem shody. Velký diplomat. Podařilo se mu dokončit mnoho věcí, které se zdály být neřešitelné. Díky němu skončil spor o katedrálu Svatého Víta, Václava a Vojtěcha s tím, že bude vnímána jako symbol a bude společným vlastnictvím církve i státu.
Dalším velkým činem je dořešení „církevních restitucí“, které mají hlubší význam především v tom, že se jedná o odluku státu od církve. Ale také o dohodu na společném postupu dalších 17 církví a náboženských společností v Česku. Je smutné, že stát se stále svého postavení a ovládání církví nechce vzdát a v každých volbách se církevní karta dá využít.
Třetím úspěchem, který stojí za zmínku, je repatriace kardinála Berana. Kardinál Dominik Duka si tedy nepochybně zaslouží srdečné přání k jubileu. A pokud bude pověřen ještě nějakou dobu setrvat ve svém úřadu arcibiskupa pražského, přejme mu hodně zdraví a síly.
Autor je publicista
