Je až překvapivé, jak silně dokáže zahraniční obchod neustále přispívat k českému ekonomickému růstu. Podle posledních upravených dat statistického úřadu se podílí na dosavadním růstu zhruba třetinou, tedy podobnou silou jako spotřeba domácností (poháněná mzdami a rekordní zaměstnaností) nebo investice. Přitom by se dalo čekat, že právě domácí spotřebitelská a investiční poptávka začne v mnohem větší míře stimulovat dovoz a pozitivní vliv zahraničního obchodu začne spíše slábnout.
Prozatím se to neděje, i když tuzemský export začíná v další expanzi narážet na bariéry. Jde v první řadě o soustavný, ba dokonce čím dál palčivější nedostatek zaměstnanců, který je patrný z pravidelných statistik o volných pozicích na trhu práce. Už asi nikoho nepřekvapí, že první příčky z pohledu poptávky okupují kvalifikovaní montážní dělníci následovaní těmi pomocnými.
Žebříček deseti nejžádanějších profesí na trhu se už delší dobu v podstatě nemění, rostou jen počty hledaných pracovníků. Dlužno dodat, že se na druhé straně příliš nemění ani podmínky nabízené firmami. V době, kdy zaměstnanost je na historickém maximu a nezaměstnanost každý měsíc proráží historická minima, je to docela zajímavý paradox.
Druhým fenoménem, který může trápit tuzemské exportéry, je posilující měna. Tři a půl roku s kurzem nad hranicí 27 korun za euro v kombinaci se stagnujícími eurovými mzdovými náklady je za námi. Od opuštění intervencí si koruna vůči euru připsala zhruba šest procent a vůči dolaru ještě víc. Kurzově zajištěné firmy tento skok samozřejmě hned nepocítí, nicméně časem i tento ochranný val zmizí. O to více proto bude záležet na tom, jak bude vnímat sílu koruny centrální banka. Ta je prozatím podle slov guvernéra Rusnoka s kurzem koruny spokojená, a také proto hodlá pokračovat v normalizaci úrokových sazeb.
Spolu s nedostatkem zaměstnanců vedoucím k rychlejšímu růstu mezd a sílící korunou jsou zvyšující se úrokové sazby třetím restriktivním faktorem, s nímž se budou tuzemské firmy muset stále více potýkat. Z makroekonomických statistik je vidět, že by to nemusel být vzhledem k rostoucí ziskovosti podnikové sféry až takový problém. Avšak za velkými čísly se nachází spousta malých, která až tak přesvědčivě vypadat nemusejí.
Je otázkou, jak se s tímto vývojem dokážou poprat firmy doposud konkurující pouze levnou a dříve dostupnou prací. Nebo obecně firmy, jejichž manévrovací prostor při stanovování cen je minimální. Už při pohledu na vývoj cen v jednotlivých průmyslových oborech se totiž až na výjimky nezdá, že by s cenami mohly firmy snadno hýbat.
Kombinace uvedených tří nepříznivých tendencí si o to více žádá řízení finančních rizik v předstihu. Je třeba vnímat slova centrální banky, i když někdy nemusejí být jednoznačná. Oáza klidu zajištěná kurzovým režimem je totiž dávno pryč.
Autor je ekonomem ČSOB
