Tragikomické jako celý brexit bylo loučení Británie s Evropskou unií. Na jednom náměstí se slavilo, na druhém stejně početný dav truchlil. Dojímali se i kontinentální politici: jedni předpovídali, že Británie se do společné evropské rodiny jednou vrátí, jiní jako francouzský prezident Macron tvrdili, že Británie nikdy unii neopustí, neboť v ní zůstává její mentální stopa.
A šťastný britský premiér Johnson? Ten hned druhý den po formálním vystoupení z EU pohrozil, že zavede pro občany unie klasické hraniční kontroly, pokud unie nevyjde vstříc jeho plánu na nové dohody o volném obchodu. Brexit neskončil, brexit trvá.
Začíná jeho praktická fáze, která s iluzivní hodnotou „vracení suverenity“ nemá nic společného. Jedná se o peníze a všechny ohledy půjdou stranou. Johnsonův výpad vůči EU den poté naznačuje, že brexit jako právo na starý dobrý národní stát, což je v případě mnohonárodnostní Británie od počátku směšné, bude dál morálním alibi britské pozice.
Brexit jako právo na absolutní suverenitu, která ve světě planetárních problémů a globálního podnikání dávno neexistuje a existovat nebude, bylo alibi pro vystoupení z EU, stejné teď bude Johnson používat při vyjednání nejlepších podmínek své „samostatné“ existence. Politika Britain first je ale stejně morálně závadná jako předchozí manipulativní kampaň za brexit. Žádá suverenitu, za kterou není třeba platit, přesněji chce suverenitu, za niž zaplatí jiní, tedy proradná EU.
Tato alibistická strategie, kterou čeští občané znají v podání eurokritických členů ODS či z vystoupení premiéra Babiše, jenom potvrzuje, že idealistické získávání suverenity se proměnilo v prostý obchodní parazitismus, pro nějž není věcné opodstatnění. Británie není vyvolenou zemí, není jí dáno od přirozenosti být tím, pro jehož blaho pracuje celý svět. Takovou pozici jí EU nemůže přiznat, morálního brexitového vydírání už bylo dost. Je třeba jednat tvrdě, bez sentimentu, suverénně.
Brexit a pokračující tažení premiéra Johnsona je poučením, že za každým mravním nárokem v politice se skrývají peníze a byznys. A že velká slova jsou jen bubliny, které vypouštějí politici, aby zakryli malost svých motivací. Brexit je vítězstvím morálního kýče nad rozumem v politice. A také krizí legitimity vládnutí. To už napříště nevyplývá ze zprostředkované, nekonečně projednávané vůle lidu, jak bylo ve vzorové britské demokracii zvykem, nýbrž ze síly emocionální manipulace, na níž se cíleně marketingově pracuje.
Brexit je důležité symbolické vítězství řízené iracionality v politice. Padla ikonická bašta: když to šlo v Británii, půjde to kdekoliv.
