Povinná předškolní docházka, která měla do školek dostat děti z ghett, nefunguje. Přišla na to Česká školní inspekce a napsaly Hospodářské noviny. Konkrétně se od loňského září, kdy platí nová, přísná pravidla předškolního vzdělávání, podařilo do školek dostat 97 procent dětí. Zbylé rodiny odolávají. Je to velké „překvapení“, které může ohromit každého, kdo nemá se systémem předškolního vzdělávání nic společného.
Tedy každého kromě rodičů, učitelek, a hlavně odborné veřejnosti, která přesně tento vývoj předpovídala. Stát selhal, protože nabídl pouze nejsnadnější cestu: represi. Maskoval problém nedocházejících dětí za povinné vzdělávání, pět dní v týdnu, čtyři hodiny denně. Každý den, od pondělí do pátku, od osmi ráno do oběda, se pětileté děti ve školkách povinně „vzdělávají“.
Kdo v programu chybí, musí dodat omluvenku. Ideálně předem. Chybějící omluvenky řeší orgán sociálně-právní ochrany dětí, chcete-li sociálka. Autor těchto řádek má to štěstí, že je sám rodičem pětiletého povinného předškoláka. Měl tedy možnost se synem pohovořit na téma, jak takové intenzivní dennodenní vzdělávání vypadá: Povinné vzdělávání bylo stanoveno od osmi ráno do dvanácti hodin, aby se moc nepřetahovalo přes poledne. Důvod je jediný: v 11.30 už děti dávno jedí.
Brali jsme to s pozitivní vírou, že bude naše dítě procvičeno ve stolování, to se může později ve školní jídelně a ve společenském styku vůbec hodit. K samotné výuce asi tolik: Do svačinky si děti hrají, jak byly zvyklé. Po svačině nastává ta chvíle, kdy se v kroužku vzdělávají, pak se jde ven. Summa summarum: hodina denně. A aby bylo jasno: není to hodno kritiky, je to tak akorát. Tvrdě namalovaný zákon samozřejmě dopadl především na rodiče dětí, kteří docházku plní.
Je to ostatně v samotné povaze státu, který zná jako řešení pouze represi. Upozorňuje na to i zmíněná zpráva školní inspekce a ředitelé školek. Zákon zná buď pětidenní povinnou docházku, nebo domácí vzdělávání. Nic mezi tím. Rodiče, kteří mají to štěstí, že školku nevyužívají jen jako odkladiště v pracovní době pětidenního pracovního cyklu, mají smůlu. Vzít dítě na dva tři dny ze školky a být s ním doma, na chalupě, na výletě, kdekoli, je ideál. Za rok dětem skončí skutečné dětství a začne čas povinností. Rodič se ovšem dostává tak trochu mimo systém.
Rozumné školky to chápou, případná kontrola by na tom ale dokázala najít vady. Zákon je zákon. Opatření, které ničemu nepomohlo, je klasickým příkladem legislativního optimismu a sociálního inženýrství. Neřeší problém, ale jeho příznaky. Zákonodárci nahnali povinně do školek děti, které by do ní chodily i tak. Jejich rodiče vystavili riziku, že když se budou chovat v jejich nejlepším zájmu, vlítne na ně sociálka. Ne nutně, ale může. Bič zákona, jaký mají úředníci rádi.
Autor je redaktorem serveru Hlidacipes.org
