Evropská unie se v mnoha věcech vydává napřed oproti globální bankovní regulaci Basel III. Ta v Evropě sotva vešla v platnost, a již byly připraveny další regulace. K náběhu prvních etap Basel III si lze něco přečíst třeba zde.
Pro tento text je podstatnější novinka, s níž přichází Evropská unie. Její regulace je sice pouze v zárodku, ale už nese vzletný název „Udržitelné finance“. Pokud by čtenář čekal, že udržitelnost spočívá v omezení rizik bankovního sektoru či posílení kapitálové regulace, velmi by se mýlil. Myšlenky obsažené v této novince jdou totiž přesně opačným směrem a jsou až neuvěřitelné.
Deklarovaným cílem regulace je přimět banky, aby v souladu s podepsanými závazky Pařížské klimatické dohody financovaly více zelených projektů. Banky to samy od sebe pochopitelně jen tak neudělají, protože jejich cílem je zisk pro akcionáře. Zelené projekty obvykle nevynikají dobrou ziskovostí ani krátkou dobou návratnosti. Spíše naopak. Jedná se mnohdy o velmi rizikové podnikání, které se spíše než dluhem, tedy bankovním úvěrem, financuje ekvitou.
Výjimku povětšinou tvoří projekty, kde se za výnosnost a návratnost zaručí vláda. Vzpomeňme například na český solární boom a jeho barony, případně větrné elektrárny. Jakkoli podpora fotovoltaiky už stála české daňové poplatníky asi jako dostavba jednoho a půl bloku Temelína, stále to není dost peněz na to, aby byly schopny zaplatit plány, které v oblasti „zelených projektů“ Evropská unie má.
Mluvíme tu o skutečně obrovských částkách, které jsou zcela nedosažitelné pro jednotlivé veřejné rozpočty, a dokonce mnohonásobně převyšují rozpočet celé EU. V příštích deseti letech má unie na tyto projekty spotřebovat více než 1,8 bilionu eur. To je, pro srovnání, dvacetinásobek Marshallova plánu pro obnovu poválečné Evropy v letech 1948-1952 – vyjádřeného v dnešních reálných cenách.
Proto je podle unijní pracovní skupiny nutné přijmout pobídky, aby evropský bankovní sektor, jehož velikost kvůli operacím Evropské centrální banky (takzvaných TLTRO) narostla do obrovitých rozměrů, financoval tyto projekty místo vlád. To má vypadat třeba tak, že bankám bude v rámci regulace kapitálové přiměřenosti stanoveno, aby na tyto projekty nevytvářely kapitálové rezervy. Tím se projekty sice stanou pro banky méně nákladnými, ale zase v případě bankrotu projektů nebudou mít banky čím krýt ztráty s nimi spojené. Následně se tedy banky budou snažit získat dané prostředky na jiných projektech či omezí financování jiných investic.
Výsledkem bude zpomalený hospodářský růst. Rovněž je možné, že banky budou v dané situaci spoléhat na věřitele poslední instance, tedy ECB, která jim pomocí svých operací opět pomůže k likviditě. Možná se dočkáme „ekologického TLTRO“.
Banky mají mít rovněž nařízeno financovat určitý podíl zelených projektů či financovat „zelené dluhopisy“, které mají sloužit k získávání prostředků pro tyto projekty. U bank ale doporučení nekončí. Podílové a penzijní fondy by mohly dostat příkazem, aby určitou část svých aktiv umístily do zelených projektů. Opět bez ohledu na jejich ziskovost. Pokud však investoři kvůli chybným projektům ve fondech nebudou dosahovat zisku, logicky neuvidí důvod si v nich spořit na penzi a rovněž takový krok výrazně omezí investiční aktivitu.
Materiál také volá po „větší angažovanosti občanů a občanských iniciativ při vytváření bankovní regulace zaměřené na financování ekologických projektů“. Pomocí informovanosti občanů má dojít k jejich větší angažovanosti v určování, jaké projekty mají banky financovat. Jinými slovy – už to nebudou risk manažeři, kdo bude vyhodnocovat projekty, do nichž mají jít peníze. Budou to občanské iniciativy a nevládní organizace, kdo bude dávat doporučení a předkládat projekty „společensky prospěšné“. Banky budou povinny takové občanské iniciativy rozhodující o zelených projektech finančně podporovat. Zároveň budou povinny financovat další firmy, které Evropská komise určí jako „společensky hodnotné“, což mají být firmy, které mají „žádoucí vliv“.
Regulace připomíná „Housing Affordable Act“ Billa Clintona, který obdobně reguloval poskytování hypoték. Následkem podhodnocování rizika a pobídek k morálnímu hazardu byla po deseti letech hluboká krize. V případě zelené bankovní regulace se obávám, že následky mohou být ještě horší, jestliže bankovní sektor budou řídit „občanské iniciativy“ v oblasti, se níž má mnoho zemí EU nepříjemné zkušenosti. Konkrétně například nesmyslná energetická politika hnaná zelenými idejemi se stává obrovským prostorem pro „dobývání renty“ a korupci.
K pochopení myšlenkového paradigmatu autorů zelené regulace stačí se podívat na její twitterový účet „Sustainable finance“. Hned na úvodní straně je připnuta fotografie z demonstrace slavné „zelené Gréty“.
Autor je ekonom.
