Katalánsko vlastně nemohlo potkat nic lepšího než brutální zásah španělské policie proti účastníkům nedělního referenda o vyhlášení nezávislosti. Katalánští separatisté by to možná i přiznali, pokud by ta úvaha nebyla až příliš cynická. Tak si to teď zřejmě jen v tichosti myslí.
Katalánská věc byla dosud v Evropě zastíněna strachem z terorismu, brexitem a dal- šími mediálně vděčnými tématy. A najednou je jedničkou všech novin. Španělská vláda se zachovala jako slon v porcelánu. Záběry, jak policejní těžkooděnec mlátí hlava nehlava ženu, která jde pokojně hlasovat, to je na poměry Evropské unie hodně silná káva.
Soudě alespoň podle reakcí na sociálních sítích, pohoršil se náhle i středostavovský Evropan, pro kterého byly dosud jakési jižanské třenice hluboko pod rozlišovací schopností. Jestliže doteď bylo nezávislé Katalánsko klasickým mýtem, o kterém se desítky let mluví, ale v jehož uskutečnění vlastně nikdo nevěří, nyní se stane reálnou možností.
A Katalánci mají k ruce víc argumentů než jiné evropské regiony požadující nezávislost. Hlavní motivací je samozřejmě pocit, že jako ekonomický motor státu Katalánsko doplácí na chudší části Španělska. Přestože zaujímá jen dvacetinu plochy království, produkuje celou čtvrtinu exportu a víc než pětinu všech vybraných daní. Do oblastí u pobřeží Středozemního moře, jako jsou Costa Brava a Costa Dorada, míří čtvrtina všech turistů. A tak dále.
Jenže Katalánsko má i historické a demografické parametry na to být samostatnou zemí. Předně má vlastní jazyk, který není jen uměle udržovaným folklorem, ale lidé ho běžně užívají. Přes sedm milionů obyvatel by už vydalo na středně velký unijní stát. Region leží v koutě Španělska, takže ani vymezení hranic by nebylo těžké. A politické vymezení vůči jižním částem země má svůj důvod i v moderní historii – Katalánsko patřilo k baštám odporu vůči Francovu režimu.
Španělská vláda chtěla zřejmě v neděli ukázat nekompromisní postoj. Ale naběhla si. Více než osm set zmlácených civilistů je důležitější zprávou než samotný výsledek veskrze pochybného referenda. Kdyby se hlasování obešlo bez násilí, zřejmě by jej nikdo v Evropě nebral moc vážně. Teď budou ale média i veřejné mínění Katalánsku přát.
Podívejte se na jeden ze zásahů policie proti protestujícím
Zajímavé je ale všimnout si extrémně opatrných a zdrženlivých reakcí představitelů velkých evropských států i Evropské komise. Třeba britský ministr zahraničí Boris Johnson pouze uvedl, že jde o vnitřní záležitost Španělska a že násilím je „znepokojen“. Jen stupínek od toho neříci nic. Není divu. Velká Británie, Itálie i Francie mají svá vlastní Katalánska, takže tleskat separatistům jinde v Evropě se jim moc chtít nebude. Dělení etablovaného státu by bylo navíc dost protichůdným úkazem v unii, která se snaží rozšířit společný prostor volného pohybu lidí i zboží.
Policejní obušky v neděli nenaložily na záda jen samotnému Španělsku, ale v nejméně vhodnou chvíli daly další ránu také myšlence jednotné Evropy.
