Nový šéf Ústřední zpravodajské služby (CIA) David Petraeus v americkém Kongresu představil poprvé svou vizi nejmocnější rozvědky světa. Varoval před novou podobou teroristické sítě Al-Káida. Zabitím Usámy bin Ládina se podařilo Al-Káidu výrazně oslabit, useknutí hlavy však neochromilo jednotlivé odnože teroristické organizace. Především Al-Káida na Arabském poloostrově by prý mohla vyrůst v globální hrozbu. Jeho prací je tomu zabránit. Jako čtyřhvězdičkový generál dokázal nemožné: otočil vývoj bojů v Iráku a Afghánistánu. Podaří se mu ale jako čerstvému civilovi ochránit Ameriku před nástupci bin Ládina?
V bagdádském pekle
Řadoví vojáci mu přezdívají „Král David“. Vysoké šarže v lichotkách nejdou o nic níže. Když se David Petraeus po 37 letech veleúspěšné vojenské kariéry vzdával uniformy kvůli nové práci v čele CIA, šéf generálního štábu Mike Mullen ho přiřadil k největším postavám americké vojenské historie: „Už nyní stojíte po boku titánů našich i minulých časů, jako byli Grant, Pershing, Marshall či Eisenhower.“ Petraeus si nyní raději svlékl frčky, aby zabránil obavám o militarizaci rozvědky. Své slavné vojenské minulosti se ale hned tak nezbaví.
Zlomem byla pro něj irácká mise, které začal v roce 2007 velet. Do té doby platil spíše za „papírového“ vojáka, i když se v roce 2003 účastnil irácké ofenzivy. Potom se ale stáhl na kansaský Fort Leavenworth, kde v klidu šéfoval osmnácti vojenským školám. Vypadalo to na důstojná a poklidná léta po úspěšné vojenské kariéře. Pro syna knihovnice a námořního kapitána, který graduoval v roce 1974 na známé vojenské škole West Point mezi pěti procenty nejlepších, to byl jistě úspěch. Ale Petraeus měl na víc.
Už před vedením irácké mise si nemohl stěžovat na nedostatek popularity. Dvakrát totiž přežil svou smrt. Nejprve v roce 1991 chytil nešťastnou náhodou kulku do prsou při vojenském cvičení. V roce 2000 se mohl zabít podruhé. Seskok padákem se změnil ve volný pád a generál to odnesl naštěstí jen zlomenou pánví. Jako voják zažil neklidná místa jako Haiti, Kuvajt nebo Bosnu. Opravdu známého hrdinu z něj udělala irácká ofenziva v roce 2003, které se účastnil jako velitel 101. Airborne Division. On sám se pak stal předlohou pro populární knížku Company of Soldiers vyprávějící o svržení Saddámova režimu. Už v létě 2004 se časopis Time ptal: „Může tento muž zachránit Irák?“ O dva roky později si tuto otázku položil i prezident George Bush a odpověděl si ano.
Pro Petraeuse to nebyla lehká volba. Přestože neříkal o politice ani slovo, svým působením v očích mnoha Američanů pouze legalizoval Bushovo neúspěšné válečné dobrodružství. Petraeus se snažil vystupovat jako apolitická osobnost, v New York Times ale například vycházely inzeráty s jeho tváří. Pod ním stálo: „Generál Petraeus nebo generál Betray us (zradí nás)?“ Reklamní text aktivistické skupiny MoveOn. org vinil Petraeuse, že se zaprodal do Bushových služeb a jeho úkolem je „vyvářet knihy pro Bílý dům“ a sám být v pozici „vojenského činitele, který je permanentně ve válce s fakty“. Tehdy opoziční demokraté vůbec nepředpokládali, že by Petraeus v Iráku cokoli změnil.
„Žádné statistiky ani grafy nezvýší důvěryhodnost vlády. Vláda vás sem dnes poslala, abyste nás přesvědčil, že se blížíme vítězství. Posily ale neuspěly. Je čas jít, a to hned,“ hřímal tehdy Petraeusovi po jeho nástupu do očí demokratický kongresman Thomas Lantos.
Přesto generál uspěl. Jeho strategie „náhlého náporu“ zafungovala a zatlačila povstalce do defenzivy. Šlo mu také přesvědčování sunnitů i šíitů, aby s Američany uzavřeli mír. Nakonec vyjednal i s radikálním šíitským duchovním Muktadou Sadrem cenné příměří. Obyčejné Iráčany si naklonil uvolňováním vojenských poměrů. Jeho jedním z nejznámějších veřejných činů bylo znovuotevření Mosulské univerzity. Po úspěchu v Iráku se stal v září 2008 velitelem amerických sil na celém Blízkém východě a ve Střední Asii.
V Afghánistánu se už zázrak nekonal
V této funkci by si mohl užívat úspěchů irácké strategie a u Američanů bodovat postupným odsunem vojáků z iráckého pekla zpátky domů. Jenže to by nesmělo být prostořekosti velitele amerických a koaličních sil v Afghánistánu generála Stanleyho McChrystala. Ten si pustil v roce 2010 pusu na špacír v rozhovoru pro časopis Rolling Stone, kde zkritizoval vyslance USA v Kábulu a o prezidentu Baracku Obamovi řekl, že na něj působí jako špatný šéf. Obamova reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Odvolal ho s tím, že „podkopává civilní kontrolu armády“. McChrystala nahradil kdo jiný než David Petraeus, a stal se tak už pro druhého prezidenta zachráncem situace.
V Afghánistánu už ale generál tak omamný úspěch neslavil. Dosáhl pokroku v boji proti Tálibánu a ve stabilizaci neklidných jižních oblastí v době, kdy afghánské síly začínají přebírat zodpovědnost za bezpečnost v zemi. Ale sám označuje stabilizaci za „křehkou a vratkou“. Nepřehledné boje v Afghánistánu ho donutily také k první osobní omluvě za činy jeho vojska. V březnu při americkém náletu v odlehlém okrese Peč na východě země zemřelo devět dětí. „Hluboce lituji této tragédie a omlouvám se členům afghánské vlády, lidu Afghánistánu a hlavně přeživším rodinným příslušníkům těch, kteří zahynuli při naší akci,“ uvedl otřesený Petraeus v prohlášení.
CIA jako odrazový můstek do Bílého domu
Do třetice musel prezidentům v úzkých vypomoci nyní. Dosavadní šéf CIA Leon Panetta se v červenci stal v Obamově administrativě ministrem obrany, a uvolnil tak horké křeslo v rozvědce. Obama už v dubnu oznámil nominaci Petraeuse, teprve nyní ale získal generál souhlas Senátu a minulý týden mohl na bibli v Bílém domě odpřisáhnout novou službu.
Od prezidenta je to chytrá volba. Jeho image před americkým národem je prakticky dokonalá. Vedle vojenského vzdělání na West Pointu má i doktorát z mezinárodních vztahů z Princetonské univerzity, takže mu nikdo nemůže vyčítat omezený vojenský pohled na světovou geopolitiku.
Petraeus oficiálně nemá žádné protivníky. Zachránil mise republikánského i demokratického prezidenta, vyhýbá se politice. Spekulace o kandidatuře na prezidenta v dalším období zatím vytrvale odmítá, ale už jen tyto řeči prý zneklidňují Obamu. Šéfování CIA je totiž dobrým odrazovým můstkem k nejvyšším politickým funkcím, jak dokázal například George Bush starší. A bez nepřátel není ani mezi veliteli armády, které až dosud zastiňoval. Jak jednou popsal vztah americké generality ke svému veleúspěšnému kolegovi plukovník Ralph Peters: „Každý kytarista také žárlí na Jima Hendrixe.“
