Opatrný cestovatel zbystří, zkontroluje taštičku s doklady a penězi a čeká, kdy tazatel začne škemrat o peníze nebo nabízet nějaké služby. Místo toho se ale dotyčný po chvíli vytasí z otázkou: „Mohl byste mi prosím poslat zvací dopis? Víte, pane, mám takový sen. Chtěl bych žít v Evropě.“
Cestovatel, který je ohromen dechberoucí himálajskou scenérií, příliš nechápe, proč by odtud někdo toužil uniknout kamsi do uspěchaného velkoměsta. Papírek s adresou si nicméně vezme a možná v tu chvíli opravdu věří, že dotyčnému napíše. A napadne jej, že ten „evropský sen“ je chiméra podobná snu chudých Evropanů, kteří se před sto lety vydávali za novým životem „tam za Velkou louži“.
Naivita lidí ovšem není záležitost Indie či států, z nichž k nám proudí davy uprchlíků. Zastupitelský úřad v Dillí si před časem musel poradit s případem mladého moravského turisty, který byl zadržen při pokusu překročit hranici mezi Bangladéšem a Indií. „Bylo tam nějaké rýžové pole, tož jsem šel…“ vysvětlil konzulce provinilec.
Ukázalo se ovšem, že se už o něco podobného pokusil o pár let dříve v africké Eritreji. Pohraničníkům ukázal vztyčený prostředníček a ti jej odměnili dávkou ze samopalu. Z dvojitého průstřelu plic se ale po pár týdnech zotavil. „Já su anarchista,“ vysvětloval své počínání. „Však země patří všem, né? Tak si možu chodit, kde chcu!“ Nemožeš, Jarku. Ani ty, ani nikdo jiný.
