Babišův úspěch v loňských předčasných sněmovních volbách byl sice nečekaně velký, ale skutečně rozhodujícími momenty byly až jeho vstup do vlády letos v lednu a solidní úspěch jeho hnutí v komunálních volbách o devět měsíců později.
Proto lze končící rok bez obav nazvat rokem Andreje Babiše. Dozvěděli jsme se v něm mnohé o tom, jak se dnes dělá úspěšná politika. Pokud by někdo na základě Babišova tažení chtěl sestavit návod pro budoucí úspěšné strany a hnutí, budou na jeho prvních místech figurovat položky jako silný vůdce, potom chvíli nic a pak populismus, nesmiřitelnost, tepání minulosti, obchodování se známými tvářemi. Politický program, jejž my, naivní milovníci starých a přehledných politických časů, stále považujeme za jeden z klíčových atributů politické strany, se bude krčit kdesi na poslední stránce. Jestli vůbec.
Jenže Babiš se stal ministrem financí a jeho hnutí dokázalo na podzim obsadit spoustu míst na spoustě radnic včetně těch nejdůležitějších. A průzkumy volebních preferencí už o ANO stabilně mluví jako o nejsilnějším hráči na politické scéně. Takže jakkoli tento nový styl politiky působí cizorodě, je zapotřebí s ním počítat i v budoucnu. Pokud se Babiš nedopustí nějaké zcela fatální chyby, nečeká jej osud Věcí veřejných či Unie svobody, alespoň ne v dohledné budoucnosti.
Podpora, jíž se těší u veřejnosti, se zatím zdá neotřesitelná přes všechny přehmaty, bláboly a názorové veletoče. Voliči nemají rádi, když se politik zpronevěří svému programu. Zdá se, že nemít se čemu zpronevěřit je dobrá pojistka stabilní popularity.
Jakkoli má koaliční vláda za sebou skoro rok fungování, o nějakém valném vládnutí nemůže být řeči. Stále se hledí do minulosti, dělají se audity, napravují se údajné i skutečné chyby předchůdců. Jak to nedávno brilantně zformuloval kolega Pavel Páral, vláda odmítá pochopit, proč je čelní sklo o tolik větší než zpětné zrcátko. Tento antipolitický přístup k řízení země od Babiše ochotně převzali i oba zbývající koaliční partneři.
Klasické politologické poučky říkají, že kabinet má intenzivně vládnout a konat potřebné nepopulární kroky především v prvních dvou letech svého působení, protože pak už se zase blíží volby a přichází čas podkuřování voličům. Z tohoto pohledu se tedy vláda se svým mrháním časem dopouští strategické chyby. Je ovšem otázkou, zda klasické poučky v nové politice platí. Zatím to vypadá, že vláda vystačí s vágními sliby lepších zítřků zaplacených z imaginárních peněz vyšťouraných odkudsi z minulosti. Není to moc, ale prostě to funguje.
