Tím méně úřednickou bude vláda Jiřího Rusnoka, který byl nejdříve politikem a potom byznysmenem. Podle Zemana jde o „vládu odborníků“, jenže to není žádný vysvětlující pojem, jen politická floskule. Jediné, co z ní logicky plyne, je to, že vlády vzešlé ze standardních voleb jsou vládami lemplů a neodborných diletantů, zatímco vládu, která své rezorty bude spravovat s odbornou péčí, je třeba zemi všelijak oktrojovat mimovolebními mocenskými cestami. A tady se dostáváme k jádru pudla. Rusnokova vláda bude totiž, chceme-li najít nejpřesnější pojem, vládou prezidentskou. Z několika důvodů.
Prezident Zeman oslyšel volání koaličních stran, které nabídly vládu s vachrlatou, ale jasně přislíbenou podporou sněmovny. Ústavního suveréna, jemuž se má každý kabinet zodpovídat, tak zcela obešel. Učinil to svévolně, na vlastní triko, a jmenoval premiéra, o nějž na politické scéně nestál nikdo než Zeman sám. A aby přívlastek „prezidentský“ vypálil Rusnokovu kabinetu ještě hlouběji do kůže, pochlubil se, že ignorováním parlamentu plní svůj předvolební slib z prezidentské kampaně, který zněl „Stop Nečasově vládě“.
Není to jen nějaké nepodstatné slovíčkaření. Podstata Rusnokovy vlády, jakkoli o jeho odborné erudici není velkých pochyb, je nebezpečná. I kdyby se sněmovna mobilizovala, sjednotila a rychle rozpustila, může tu prezidentský kabinet nějaké tři měsíce vládnout s absolutní mocí a požehnáním z Hradu. Budou-li poslanci čekat na druhý vládní pokus, může tu premiér Rusnok být ještě déle. Zákon třeba neprosadí, ale bude-li chtít rozhodnout o Temelínu podle gusta Miloše Zemana, může. Bude-li chtít odpouštět daně vybraným jedincům, může. Bude-li chtít libovolně úkolovat tajné služby, může. Odpovědný nebude nikomu.
Ne že by bylo nutné zrovna Jiřího Rusnoka z takových choutek hnedle podezírat. Ale tradice, kterou jeho vláda může založit, bychom se bát měli. Stojí totiž na podstatě, která popírá ústavou dané rozložení sil a dělbu moci. Na Miloši Zemanovi můžeme takříkajíc s hrůzou obdivovat, s jakou drzostí a samozřejmostí si vydupává svůj mocenský prostor a jak suverénně k tomu dokáže využít sice úzkých, ale také pohříchu mlhavých hranic, které mu vytyčuje ústava. Jde to rychle. Začalo to na pohled malichernou hádkou o velvyslance a po pár týdnech už jsme u jmenování vlastního truckabinetu. Otázka pro odborníky na ústavní právo zní: Kde můžeme být za rok?
