Kathimerini: Trocha optimismu
Docela by mě zajímalo, proč někde tam hluboko pořád cítím optimismus. Asi je to tím, že jsem byl vychován ve víře v řeckou a evropskou kulturu, podle níž je lidské jednání vedeno rozumem. Myslete si, že jsem naivka. Iracionalita je silnou historickou hybnou silou, mnody neporazitelnou. Nevynalezlo ji dnešní Řecko, ba ani primadony pištící cosi o „suverenitě“ a „důstojnosti“.
Můj optimismus tedy nepramení z pocitu, že Řekové si určitě vyberou moudřejší cestu. Spíše z toho, že ti, kteří zosnovali víkendovou frašku, tak učinili z neschopnosti a zbabělosti. Proto chtějí, aby lid převzal zodpovědnost za selhání, které je hlavně jejich vinou. V minulých měsících nevyjednávali voliči nebo lid. Vyjednávali oni a selhali na všech frontách. Arogance, zbabělost a hloupost nikdy nefungují dlouhodobě.
Jak řekl Abraham Lincoln: „Nemůžete dělat hlupáky pořád ze všech.“ Počítám, že nedělní referendum skončí stejně jako mobilizace jednotek kvůli invazi na Kypr v roce 1974. Tedy že odhalí pokročilý stupeň úpadku státního aparátu a obnaží ty, kteří po plebiscitu volali. Vláda Syrizy a Nezávislých Řeků míří k další své porážce. Selhali ve všem a nevidím důvod, proč by neselhali i v tomto posledním kroku. Řekové jsou možná naivní, ale věřím, že mají pud sebezáchovy a nevezmou na sebe odpovědnost za porážku.
Jem optimistický, protože pořád věřím v sílu Evropy. Je jistě větší než síla narcismu a zbohatlíků, kteří by ji chtěli ohrožovat. Evropané vědí, proti čemu stojí. Myslím, že i Řekové pochopí nemorálnost těch, kteří hazardují s osudem země, protože se bojí vládnout a protože jsou zvyklí se pohybovat v politice, aniž by nesli jakoukoli odpovědnost.
The Wall Street Journal: Jde o víc než o peníze
Geopolitika může být důležitější než ekonomické otázky. Podívejte se na Řecko. Čistě ekonomicky se nikdy nemělo stát členem EU, tím méně v roce 1981. Jenže evropští politici si uvědomují jednu věc, ačkoli ji zřídka řeknou nahlas: pokud by se výrazně oslabily evropské vazby na Řecko, radikálně by to zvýšilo zranitelnost Evropy vůči ruské agresi. Řecko je klíčovou branou mezi Východem a Západem.
S ohledem na agresivitu prezidenta Vladimira Putina se vyplatí uvažovat o tom, co by se bývalo stalo, kdyby Stalin nedal na začátku studené války Západu Řecko výměnou za zbytek Balkánu. Pokud by Řecko patřilo ke komunistickému bloku, Itálie by žila v permanentním ohrožení. Americké základny v Řecku byly klíčovou součástí strategie zadržování ruské moci.
Za Putina to není výrazně jiné. Řecko v politickém a kulturním smyslu není neoddělitelně spjato se Západem. Jde spíše o dítě byzantské a osmanské despocie než Periklových Atén. Řecko se hlásí k východnímu pravoslaví, což vytváří silnou spirituální vazbu na Rusko. EU je přes své chyby reprezentantem mocenského triumfu USA, který vzešel z krveprolití druhé světové války. Jestliže Řecko opustí eurozónu, je pořád v evropském i americkém zájmu pomoci mu zpět na nohy bez ohledu na jeho hříchy.
Řecko, ať s eurem, nebo s drachmou, potřebuje pomoci s budováním státu a národa. Evropa, má-li dostát svým základním hodnotám, dluží své periferii naději a podporu.
To Vima: Pane Tsiprasi, rozhodněte
O půlnoci, kdy vypršel záchranný program a neodešla splátka pro MMF, země technicky zbankrotovala. Všechny relevantní procedury se ještě nerozběhly, ale rozhodující bude výsledek nedělního referenda. Dramatický vývoj posledních několika dnů rozhodil zemi i ekonomiku a ve společnosti vyvolal vlnu strachu a paniky. A vláda zatím přešlapuje a jedná panicky.
Na jedné straně vede zemi k referendu, které ji nepochybně rozdělí, a horuje za odmítnutí věřitelských návrhů, na druhé straně v poslední hodince přichází za věřiteli s návrhy a kompromisy. Například požaduje 29 miliard eur na příští dva roky na splnění závazků, zatímco jednotliví ministři opakovaně tvrdí, že nechtějí nové dluhy na splácení starých.
V klinči, do nějž se sama zamotala, a při rostoucí veřejné nespokojenosti hledá vláda cestu ven. Polopravdy a kličkování na jedné straně a protievropské nálady na druhé, to jsou hlavní elementy ministerských postojů. Což jen dál posiluje strach lidí. Šéf parlamentu říká, že referendum se musí konat, vláda nakonec může rozhodnout jinak a vicepremiér prohlásí, že referendum je součástí vyjednávací taktiky.
Nyní, na samé hranici katastrofy, se premiér musí konečně rozhodnout, co vlastně chce, za čím jde, co žádá od Řeků a co od Evropanů. Tsipras si nesmí zahrávat s budoucností země a nečinně přihlížet, jak se situace den za dnem horší. Musí jednat s opozicí a hledat konsenzus, který zachrání, co se ještě zachránit dá, dokud je čas.
Slíbil důstojnost řeckému lidu, který se nyní tísní ve frontách před bankomaty. Dokud je čas, měl by chránit vlastní důstojnost tím, že přijme politické náklady a zajistí budoucnost pro zemi.
O autorovi| Stranu připravil Martin Čaban
