Wall Street Journal
Krize před soudem
Finanční krize zasáhla Island tvrději než jiné země zejména kvůli přebujelému bankovnímu sektoru. Levicoví oponenti expremiéra Haardeho využili dávného práva, podle nějž může obvinění vůči vládním ministrům kvůli zanedbání povinností vznést ve zvláštních případech parlament místo státního zástupce. Zvláštní soud ustavený v roce 1905 poprvé zasedl. Devět z patnácti soudců Haardeho osvobodilo ve třech ze čtyř bodů obžaloby. Vinný je Haarde tím, že před vypuknutím krize a v jejím průběhu nesvolal dostatečné množství setkání ministrů vlády.
Mnoha Islanďanům i cizincům zní dosti absurdně, že by zrovna toto bývalo pomohlo. Tento „nerozsudek“ je každopádně projevem neúspěchu opozice udělat z tehdy vládní Konzervativní nezávislé strany hlavního viníka pádu ostrovního bankovního systému. Podle soudu Haarde není vinen zanedbáním povinnosti rázně konat, zanedbáním příprav na hrozby pro finanční systém, ani zanedbáním kroků pro minimalizaci vládních garancí za globální aktivity islandských bank. Jelikož mezi soudci byli i zástupci levicových stran, dá se z výnosu dovodit, že Haarde mohl v odvrácení kolapsu dělat velmi málo. Nakonec, pád bank byl štěstím v neštěstí.
Vláda, neschopná banky zachránit, alespoň nedala peníze bezohledným bankéřům, což jsou nyní nuceni dělat daňoví poplatníci v řadě evropských zemí. Island se pomocí rybářství a dalších darů přírody zotavuje, zatímco evropské země stagnují.
The Voice of Russia
Nešťastný expremiér
Představa, že by Geir Haarde byl zodpovědný za veškeré ekonomické problémy, odporuje základní logice: jedinec, ba ani premiér 320tisícového ostrova, tak mocný není. Mezi tisícovkami skutečných viníků krize je Haarde jediným souzeným politikem. Rozsudek má povahu důtky. Trest nenásleduje, náklady přelíčení nese stát. Pravda, Haarde není nevinný.
To za jeho „dohledu“ se z rybářské vesnice stalo finanční centrum. Aktiva bank desetkrát přesahovala ostrovní HDP, načež tři největší islandské banky padly. Ale udělat z Haardeho fackovacího panáka je hrubě nespravedlivé. První tři místa na seznamu viníků by měla zůstat vyhrazena pro ratingové agentury, které svorně selhaly ve vyhodnocování rizik. Pak tu máme Alana Greenspana, exšéfa Fedu a fanatického kazatele samoregulačních schopností finančních trhů.
Tento „bublinový král“ mohl i za internetovou bublinu v devadesátých letech. V další dekádě proces zopakoval na trhu s nemovitostmi.
Po černém pátku nasadil Franklin Roosevelt celé branži okovy. Jenže Bill Clinton podlehl lobbingu a dal bankéřům klíče. Souhlasil s rozdělením bank na investiční a obchodní, čímž dal vzniknout bezuzdnému finančnickému odvětví. Půdu pro tento vzestup finančníků však připravili již Reagan s Thatcherovou.
Chudák Haarde.
SME
Služebníci bubliny
Nedostatek Islandu na stránkách tisku slovenská levice dávno odhalila jako spiknutí pravicových médií.
Ano. Je čas na pokání. Vzhledem k téměř mytickému významu, který se soudu s expremiérem Haardem přisuzoval, verdikt z Reykjavíku revoluční levici nenadchl.
Soustrast. Expremiér do vězení nepůjde. Trestat jej vězením za to, že dost často nesvolával vládu, by bylo skutečně nepatřičné. Je zbytečné dumat, zda v jiném bodě – nedostatečná regulace bank – nebyl Haarde také namočený. Byl. Osvobozující rozsudek však jasně říká, že mylná politická rozhodnutí činěná v reálném čase a s konkrétní znalostí věci nejsou trestným činem. Islandská politická scéna se v kritické době vezla ve středním proudu globální finanční bubliny.
Její součástí byl nejen rating AAA pro ostrovní zemi, ale i zšestinásobení hodnoty reykjavické burzy či první místa v žebříčcích typu Human Development Index. V představě, že bude už jen lépe a nikdy jinak, žila nejen Haardeho vláda, ale celý svět. Včetně islandského lidu. Pod polární září se konala nekonečná party placená kreditními kartami. Poptávka po politicích v base se nesmí stát kanálem, jímž bude lid ventilovat své frustrace a umlčovat svůj pocit viny, že na večírku na nekrytý úvěr byl a hýřil tak, že politici se stali služebníky bubliny.
