Rzeczpospolita: Nestřílejte do Schulze
Martin Schulz to přehnal, to je jasné. Ale jak se má Polsko bránit stále vážnějším obviněním ze zahraničí, již jasné není. Domáhání se omluv politiků a médií není správnou cestou. Nikoho to totiž o ničem nepřesvědčí. Začněme Schulzem.
Šéf evropského parlamentu se v německém rozhlase zamyslel na téma „státní převrat v Polsku“. To by znělo absurdně i z úst publicisty, natož z úst politika, který reprezentuje nejdůležitější zemi evropského společenství. Převraty se provádějí silově. Typicky za účasti armády. Obvykle se tak děje v zemích, kde se volby konají nanejvýš jako stínohra. Třeba v Súdánu či Gambii. Proč k těmto zemím Schulz řadí Polsko? Těžko říct. Jeho slova zaskočila i polskou opozici.
To je dobré znamení – i opozice začíná chápat, že Poláci sami umí nejlépe vyhodnotit dění ve své zemi a nepotřebují poučení ze zahraničí. Debata probíhá bez jakýchkoli omezení. Svoboda projevu je v Polsku větší než v domovině šéfa evropského parlamentu, kde je debata o přílivu tisíců utečenců tlumena filtrem politické korektnosti a historické odpovědnosti za zločiny spáchané na ostatních národech. Po tomto optimistickém prohlášení se vraťme k polské obraně před útoky z ciziny.
Možná polské orgány ani nemají v úmyslu Západ přesvědčovat o svých záměrech. Pokud však ano, bylo by paradoxně dobré předložit je Evropskému parlamentu. A předtím hledat spojence mezi státy a stranami, které také nemají v oblibě povýšené besserwissen ve stylu Martina Schulze.
Die Tageszeitung: Neschopni kompromisu
Polsko není Maďarsko. Země má silnou tradici občanské společnosti. Nebyly to opoziční strany, kdo teď vyrazil protestovat, ale občanské hnutí s kořeny v původní Solidaritě. Opozice se přidala a v neděli protestovalo proti měsíc staré vládě Práva a spravedlnosti 50 až 70 tisíc lidí. O den později zaplnily ulice rovněž desítky tisíc lidí, tentokrát na podporu vlády. Ironie dějin: v sobotu i v neděli vlály ulicemi polské vlajky a zněla polská hymna. Existují dvě Polska, která na sebe vzájemně řvou, ale prakticky nedokážou najít společnou řeč. Ani v parlamentu. To první se cítí dobře ukotvené v Evropě, to druhé mluví o Bruselu jako o drzém poručníkovi: evropské peníze patří Polsku, protože je po staletí obětí svých sousedů a nespolehlivých západních spojenců, ale nikdo nesmí Polákům radit, jak si mají vládnout. Bylo by možné najít kompromis, kdyby o to národní konzervativci stáli. Jenže toho nejsou schopni, takže eskalují konflikt a poškozují sami sebe. Opozice má teď před sebou celkem snadný úkol ukázat představu státu podle PiS jako návrat systému vlády jedné strany.
Sme: V Mečiarových stopách
Nejtemnější scénáře, které se psaly po výhře Práva a spravedlnosti, jako by se v Polsku naplňovaly ještě rychleji, než vizionáři věštili. Je to škoda, protože Visegrád nepotřebuje nic méně než destabilizovanou ústřední mocnost regionu, jíž „hrozí občanská válka“, jak řekl Lech Walesa, a navíc ještě v klinči s Evropou. I když je děj časově roztažený, k přebírání moci Kaczynského stranou má nejblíže Mečiarova „noc dlouhých nožů“ (4. listopadu 1994). Vzpomínkou na ni si my starší můžeme udělat jakousi představu. Společná pro oba případy je cynická negace elementárních principů, na nichž funguje systém, který se může nazývat právním státem. To, že politicky spřízněný prezident odmítl jmenovat tři soudce zvolené bývalým parlamentem, připomíná zase mocenský zápas o prokuraturu, který se vedl na Slovensku. Až do takových detailů, že své odmítnutí publikovat ve sbírce zákonů rozhodnutí ústavního soudu rušící prezidentův krok zdůvodnila vláda takto: v ústavě se píše jen to, že nález má být zveřejněn, ale nepíše se, kdy. Situace není černobílá. V hříchu proti pravidlům žije i křičící opozice, která volila pět soudců předčasně starým parlamentem, když měla ještě většinu, což bylo také vše, jen ne košer. Nástup vlády Beaty Szydlové je jasnou zprávou, že polský společenský konflikt nebude mít konce a že ke zděšení Evropy i spojenců bude nejen pokračovat, ale ještě kulminovat.
