Jordánsko je jednou z nejmenších ekonomik Blízkého východu. Jeho HDP není proti Bulharsku ani poloviční, o srovnání s takovou Itálií ani nemluvě. Zatímco do Bulharska se dostaly tisíce Syřanů, Jordánsko jich v současnosti musí zvládat půl milionu. Stejně tak Turecko. A v Libanonu hledá bezpečí dokonce osm set tisíc lidí. Jenže Sofie i jiná náporem běženců stižená místa pochopitelně své potíže srovnávají se zbytkem Evropské unie. Poukazují na to, že by o ně migranti ani okem nezavadili, kdyby nebyly branou do vyspělejších zemí, které se přesto tváří, že se jich problém vůbec netýká. Tedy až na výjimky. Nejsilnější evropská ekonomika se chlubí, že je zářným příkladem pro ostatní, protože šlechetně nabídla Bejrútu, že se dočasně postará o plných pět tisíc „jeho“ uprchlíků. Aktuální společnou chloubou osmadvacítky je pak monitorovací systém Eurosur, jenž údajně zabrání dalšímu tonutí stovek lidí ve Středozemním moři. Šťouralům se ale tenhle výklad příliš nepozdává. Mají dojem, že EU chce tímto způsobem chránit především sama sebe a zajistit, aby běženci zůstávali v Turecku, Jordánsku a Libanonu. I kdyby měli pravdu, tak co? Štafetového kolíku Nobelovy ceny za mír jsme se už úspěšně zbavili, takže netřeba plýtvat sílami na humanismus.
Pavla Palaščáková: Tonoucí uprchlíci
Státy na jihovýchodním okraji Evropské unie hořekují nad přívalem uprchlíků zejména ze syrské bojové zóny. Údajně už jim na ně nestačí (především finanční) síly. To je zvláštní.
