Napomoci jí k tomu má i takzvaný euro-kompakt, ke kterému se Česko spolu s Británií nepřipojilo. Nelze jednoznačně říci, zda tento nový finanční režim může sám o sobě něco změnit. Stačí si vzpomenout na jednoduchá a jasně srozumitelná maastrichtská kritéria nebo Pakt stability a růstu. Na začátku byl bohulibý cíl, na konci dluhová krize.
Škála Estonsko–Řecko
Jak se vyvíjely jednotlivé ekonomiky EU, už nějaký čas víme. Ekonomika unie loni vzrostla v úhrnu o dvě procenta, avšak z pohledu jednotlivých národních ekonomik jsou výsledky velmi rozdílné. Na jedné straně stojí Estonsko, jež se nedávno potýkalo s vážnou hospodářskou krizí, z níž se dostalo díky razantním reformám samo, na straně druhé je Řecko, které ani s velkorysou úvěrovou pomocí nevybředlo z recese; ta trvá už čtyři roky. Z pohledu veřejných rozpočtů se však situace většiny zemí EU zlepšila. Celá unie loni hospodařila se schodkem 4,5 procenta HDP, zatímco o rok dříve to bylo 6,5 procenta. Toto zlepšení šlo ze tří čtvrtin na vrub umírněných výdajů, z jedné čtvrtiny napomohly vyšší rozpočtové příjmy. Až na dvě země (Slovinsko a Kypr) se všem zemím unie včetně Česka podařilo snížit rozpočtový deficit. Tento celkově příznivější výsledek ovšem nedokázal zastavit trend rostoucího zadlužení unijních států. To nyní dosahuje 82,5 procenta HDP.
O to náročnější bude snižování rozpočtových deficitů letos, kdy evropskou ekonomiku čeká mnohem ošklivější rok, než byl ten loňský. Byl by úspěch, kdyby v unii letos nezavládla recese, a byl by skoro zázrak, kdyby se podařilo snižovat schodky veřejných rozpočtů alespoň poloviční rychlostí oproti loňsku.
Dluhový recept
Obavy z recese vyvolávají diskuzi o zmírnění plošné rozpočtové restrikce v EU ve prospěch růstu. Skoro to vypadá, jako by existovala možnost takového výběru v době, kdy mnoho zemí musí balancovat mezi rozpočtovým deficitem a vůlí věřitelů tento schodek financovat. Jenže to tak jenom vypadá. Finanční suverenita evropských států totiž stojí a padá s ochotou věřitelů financovat jejich dluhy. Na začátku úvahy tak často nemůže být starost o ekonomický růst, nýbrž obava, zda se najde dostatek investorů, kteří budou ochotni za přijatelný úrok financovat splatné i nové dluhy, na nichž je většina unie závislá.
Po receptu na oživení ekonomiky dalším dluhem může pošilhávat spíše jen pár vybraných unijních zemí, které si to mohou dovolit. K obezřetnosti při úvahách nad možnostmi oživení ekonomik nabádá vývoj výnosů státních dluhopisů u řady zadlužených unijních zemí.
Dobrovolně, nebo...
Dluhová cesta by byla představitelná za předpokladu, že by se země EU v dobách hojnosti příliš nezadlužovaly, aby tak mohly činit v dobách méně příznivých. To se ovšem dělo málokde, a tak – byť je opravdu nejméně vhodná doba – nic jiného než restriktivní fiskální politika často ani nezbývá.
S novým paktem nebo bez něj, Evropa se musí vrátit k udržitelné finanční politice. Buď tak učiní dobrovolně s podporou voličů, tedy i těch, kterým se dluhy v minulosti líbily, nebo bude k takové politice nakonec dotlačena vysokou cenou peněz. Která cesta je levnější, je patrné na první pohled.
Autor je analytikem ČSOB
