Petr Robejšek: Eurozóna musí pohřbít Svatopluka

Letošní Nobelovu cenu za ekonomii dostal Thomas Sargent, kritik státních zásahů do ekonomiky. Sargentův důvtip a matematická elokvence nesporně ocenění zaslouží. Co na tom, že se ekonomická teorie reality moc netýká? Politika se také nezabývá vědou, nýbrž spíše vyprávěním příběhů. Krize eurozóny ukazuje, že to není jen bonmot. Politická praxe se dosti striktně řídí omezeným repertoárem jednoduchých vzorců, přestože jsou často v rozporu s realitou.

Klasickým příkladem takového artefaktu je pravidlo praotce Svatopluka: „Jen jako celek jsme silní.“ Odchod jednoho člena eurozóny se evropským elitám jeví jako začátek konce celku. Uniká jim, že k zániku může vést i fixace na uchování celku.
Ale to předbíhám. Většina jihoevropských vlád dlouho praktikovala hospodářskou politiku podle pohádky „Ubrousku, prostři se“. Opíraly se o iracionální přesvědčení, že euro stvrzuje věčnou platnost této formulky. Teď mají na seznamu četby „Beránku, otřes se“. Jak jinak vysvětlit víru, že Německo bude pořád moci a chtít platit?

Pohádky se vyskytují i v moderní formě. Nejnovější verze klasické polednice se jmenuje „Přijde na vás Lehman“. Kolikrát jsme si museli vyslechnout, že další a další miliardy pro zadlužené země jsou bez alternativy, protože jinak znovu zažijeme dominový efekt roku 2008. A ejhle. Padesát procent řeckých dluhů bylo škrtnuto, a přesto vylétly bankovní akcie nahoru. Jistě, zátěž bank je odpérovaná třiceti miliardami. Ale přesto. Bratři Lehmanové se jeví asi tak hrozivě jako dýně o halloweenu. Z této pohádky by se měly vlády poučit. Správným směrem jde vše, co oslabuje dominanci finančního průmyslu nad společností. Vůbec nejde o pomstu. Je nutné postavit poměr mezi státy a finančním průmyslem z hlavy na nohy; toho Marxe mi prosím odpusťte.

Finanční průmysl je tady od toho, aby společnosti sloužil. V pohádkovém světě zabloudivší politici ale připustili, že se poměr obrátil. A to je nutně třeba změnit. Nebezpečí bude trvat tak dlouho, dokud vůdci eurozóny nepohřbí praotce Svatopluka. V dnešní sestavě je celek slabší, protože je vydíratelný. Řecko je oficiálně bankrot, přesto mu eurozóna přisypává miliardy.

A tak se spekulantům vyplatí vsadit na další bankroty. Před středečním summitem uvedla EBA (evropský bankovní dozor, instalovaný Bruselem), že Řecko nebude moci zaplatit šedesát procent dluhů, Portugalsko a Irsko čtyřicet a Itálie a Španělsko dvacet procent. Ale vždyť máme „kouzelnou páku“. Ano, eurozóna založila divizi investičního bankovnictví, známou také jako EFSF. To může nějakou dobu fungovat. Bilion je hodně peněz, ale to spekulanty neodradí a spoření nevynutí.

Průběžně bude růst tlak na to, aby se při dalším záchranném balíku neudala jeho maximální velikost. Ano, ECB by musela chrlit čerstvé peníze. Řešení by bylo možné, jen kdyby se podařilo odstranit ekonomickou rozpolcenost eurozóny. To chce vůli a čas.

Obojího mají evropští vypravěči příběhů nedostatek. Thomas Sargent se proslavil svou tezí o „neefektivnosti politiky“. Evropské vlády ji mohou vyvrátit. Musí však urychleně zmenšit eurozónu na srovnatelně výkonné země a oslabit dominanci finančního průmyslu. A musí přestat věřit pohádkám.

Autor je poradcem pro strategické otázky